Máme zkoumat kritická (senzitivní) období dítěte?

 

Prolog

Položme si otázku, zdali jsou děti, stejně jako jakákoli jiná mláďata, díky evoluci zcela dokonale připraveny k tomu, žít svůj přirozený život v celkové harmonii se svým okolím? Řekněme si sami, nevnímají snad děti jedinečné nuance v chování dospělých, stejně jako jakékoli jiné mládě? Nenapodobují, nekopírují a nehledají neustále smysl v mnohdy zcela nesmyslném chování těch, od kterých by se měly učit? A není snad přirozeným dětským chováním mít snahu pochopit, jak by jednou měly ve své dospělosti žít? Žít, jako svobodní lidé, kteří sami sobě rozumí? A nechtějí snad malé děti slyšet na své neustálé otázky jasné a srozumitelné odpovědi, zapadající do jejich čistého lidského vnímání o přirozeném fungování světa?

A co my, dospělí? Jsme opravdu přesvědčeni o tom, že dáváme dětem vše, co opravdu potřebují, aby pochopily svět dospělých, svět civilizovaného člověka? Pak se nabízí další otázka: „Známe na všechny jejich rozmanité otázky logické, jasné a tedy ty správné odpovědi?“ A jak jsme na tom my dospělí a kam se upíná naše pozornost, snaha, touha či pracovní nasazení? Najde se vůbec někdo, kdo intenzivně přemýšlí nad svým vlastním chováním, které podrobuje osobnímu výzkumu, osobní kritice či osobnímu poznání? Anebo raději zkoumáme, kritizujeme a posuzujeme poznání druhých - malé a přirozeně jedinečné děti nevyjímaje? A když pak hledáme kritické periody vývoje dítěte, tak o čem to svědčí nebo co za tím stojí? Je hledání kritických period vývoje dětí snahou o pochopení sebe sama anebo spíše směřuje k vědeckému bádání nad tématem, které se vzdaluje od vlastní introspekce, tolik nezbytné k pochopení jeden druhého a k pochopení funkčnosti celé civilizace? Za sebe bych řekl:

Každý daleko lépe pochopí, že něco pálí, když se spálí,
než když mu někdo odborně vysvětlí, že to pálí.

Kritické periody ve vývoji

Určitě by se našli muži, ženy a maminky, pro které neexistuje krásnější téma, než jsou úvahy nad malými dětmi, a proto samotné hledání kritických period ve vývoji dítěte by v nich mohlo vyvolat jen nedůvěru, strach a úzkost. Úzkost z toho, že člověk po dobu svého civilizačního rozvoje svým nesmyslným chováním vůbec dopustil, aby někoho z dospělých napadlo něco takového na dětech zkoumat.

Pak se asi není čemu divit, že se najdou dospělí, kteří místo, aby si vzali zcela jasnou zodpovědnost za chování všech dětí, zkoumají tyto geniální stvoření a polepují je nálepkami s názvy jako neposlušný, rozverný, hyperaktivní, LMD, ADHD apod. A tehdy se opravdu už nemůže nikdo divit, že místo abychom se snažili děti pochopit a vytvořit jim podmínky, které bezpodmínečně potřebují ke svému vývoji, tak raději vymýšlíme nějaký návod (výchovu), jak by měly děti v nepřirozeném, v nekompromisním, v nesmyslném či v nefunkčním prostředí fungovat zcela bezchybně, navíc smysluplně a přirozeně.

Je snad přirozené, že by se nějaká mláďata v přírodě dopovala psychofarmaky? I z této skutečnosti pak vyplývá logický závěr či předem zodpovězená otázka. Jak je možné, že nesrovnatelně vzdělanější člověk než jakékoli zvíře je schopen použít pro uklidnění dětské hravé energie, která je ve své podstatě nevyčerpatelná, i psychofarmaka? Někteří by na tuto otázku mohli odpovědět - nevím. Jiní by nevyčerpatelnou dětskou energii mohli nazvat záhadou. A indiáni by možná řekli, že malé děti nejsou zatížené žádnou psychikou pramenící z civilizační morálky a etiky, stejně jako je nesvazuje nějaká „vojenská“ povinnost se hrbit před vladařem, ale jejich životním motorem je stále ještě jen jejich čistá a bezelstná přirozenost.

Pak by ale někoho mohla napadnout další otázka: Nehledáme tedy problémy tam, kde nejsou, místo abychom se podívali tam, kam se možná ani nechceme podívat? Tedy do své vlastní duše, která musí být stejně dětská, stejně nevyčerpatelně přirozená a stejně hravá? Jen si možná nechceme přiznat, že my dospělí se musíme hrbit před neetickou etikou a nemorální morálkou nesmyslné generality civilizovaného systému.

"Mládě běhá za objektem, který mu byl předložen v určité počáteční, poměrně krátce trvající fázi a později už takový vztah nenaváže. I kdyby opravdu existovala podobná kritická perioda u dítěte, nevíme zatím, jak dlouho trvá." (Langmeier, Krejčířová, 2006)

Pak je logické se zamyslet nad tím, proč a z jakého popudu vědci snažící se pochopit „problematický“ vývoj dětí celkem nelogicky vztahují svou pozornost třeba k ptačí říši, přestože my jsme lidé? Díky tomuto studiu se pak naráží na termín jako imprinting, zcela nezbytný pro přežití malých ptáků ve velkých koloniích. A tyto poznatky se pak snaží vědci přenést do studia kritických period ve vývoji dětí, místo aby svou pozornost věnovali celkové podstatě civilizačních problémů, které se vyskytují v rámci každodenního neblahého působení na malé děti.

"Kritické studie však existenci striktní senzitivní periody neprokázaly, i když se zdá, že vytvoření vztahu matky k dítěti a dítěte k matce i jiným blízkým osobám je optimální, jestliže jsou k němu dány podmínky v přiměřeném věku." (Langmeier, Krejčířová, 2006)

Někoho můžou napadnout další zajímavé otázky. Je možné, aby dospělý člověk, který je vtažen do generality civilizace za pomocí neetické etiky a nemorální morálky může vůbec sám sobě rozumět? A je takový člověk, který nepochopil svou podstatu, opravdu schopen přesně popsat, jaké jsou optimální podmínky pro dítě z pohledu dítěte? Anebo vnímá tyto optimální podmínky pouze ze svého - vědeckého pohledu na věc?

Možná by se také našli lidé, kteří by se mohli zamyslet nad tím, zdali není cesta introspekce a naplnění myšlenek světově uznávaných filosofů, jako byli Sokrates, Platón, Voltaire aj., lepší než neustálé posuzování či zkoumání druhých, dětí nevyjímaje. Je velmi pravděpodobné, že by zjistili to, co zjistil už před více než 2. tisíciletími i jeden z nejznámějších čínských filosofů Lao-C´, kdy i jeho filosofie nám umožňuje si uvědomit, že máme s pokorou a oddaností procítit zákony přírody a procesy světa (Störig, 2007).

Položme si otázku, jde vůbec objasnit podstatu detailů, když nám celek mnohdy uniká v nenávratnu? Lze vůbec vyřešit jakýkoli podstatný detail dětské psychiky bez schopnosti pohledu na funkčnost celku? A co se vůbec schovává pod slovem celek? Neodvíjí se snad dětská psychika od přístupu k dítěti? Neodvíjí se jejich psychika od působení dospělých v rodině, od působení okolí, ve kterém vyrůstají, od zázemí, ve kterém žijí, od působení médií apod.? A neovlivňuje psychiku dětí i vlastní genetické nastavení, tedy samotná přirozenost, která nás vede k tomu, chovat se jako přirozeně svobodní tvorové - stejně jako jakýkoli jiný biologický druh? Copak lze na psychiku dítěte pohlížet jako na konkrétní detail, např. jako na poraněný prst, který se musí ošetřit?

I Lao-C´ve svém díle Tao Te Ťing uvádí, že detail nelze oddělit od celku (Lao-C´, 2008). Vědci se přesto snaží jednotlivé detaily v dětské psychice vyzkoumat, aniž si možná uvědomují, že z těchto důležitých detailů je složený celý funkční celek. Proto každý zkoumaný detail a výsledky tohoto zkoumání musí být vždy založeny na pochopení funkčnosti celku. A celkové fungování pak jasně ukáže, jestli zkoumaný detail obstál.

Z katastrofálních výsledků lidské činnosti generující řadu globálních problémů je zcela zjevné, že se příroda nikdy civilizaci nepodřídí. Zakomponujeme-li tuto zákonitost do lidského působení, přirozená lidská svoboda nesmí být potlačována ani u dětí, naopak, musí být v souladu s jejich přirozenými potřebami a následně i přirozeně rozvíjena. Nepochopení těchto zákonitostí dospělou populací bohužel přináší jasné následky na chování těch nejmenších. Děti nedostávají příklady, které potřebují ke svému rozvoji a zcela logicky se poté chovají jako my dospělí. Což dospělí okomentují tím, že se děti chovají neadekvátně jejich věku, čímž se pro vědce ihned generují další "zajímavá" témata k bádání. Jejich pozornost směřuje k dětem, např. ke kritickým obdobím vývoje, místo aby se zamysleli nad důležitosti samotného celku. Tento příklad trefně popisuje i staré přísloví: Přes množství stromů nevidíme les.

Lao-C´ ve své práci rovněž píše, že osvícený člověk je nezaujatý a navrací se k dětské prostotě… (Lao-C´, 2008). Ve svém díle poukazuje na děti, na jedinečný zdroj pochopení lidské přirozenosti a jedinečný důkaz o našem trvalém spojení s přírodou. A jak se k tomuto tématu stavějí vědci? Místo aby podle filosofů s pokorou přemýšleli nad přirozenou genialitou "lidských mláďat" a učili se od nich, zkoumají detaily celku v podobě neprokazatelných senzitivních období. S odkazem na velkého čínského filosofa mohu pouze zmínit další z jeho citátů: "Kdo nejdál vychází, zpravidla nejméně pozná… Vědět, že nevím, to je nade vše." (Lao-C´, 2008)

Čínský filosof tak zanechal odkaz nejen pro všechny vědce a badatele, ale pro každého z nás, abychom si uvědomili, že pohled do svého nitra a do přírody je jediná cesta, jak pochopit funkční celek. A na tento niterní pohled se dá použít i bezpečná cesta dítěte už od samotného zrození. Dalo by se tedy říci, že každý dospělý člověk, který má opravdový zájem pochopit sám sebe, stejně jako druhé pohlaví i dítě, má od samotného narození dítěte toho nejlepšího učitele v pochopení lidské přirozenosti. Učitele, který vás nikdy nezklame, nikdy se ve své výuce nesplete a nikdy vám nedá šanci k nějaké polemice, jelikož vám nikdy nezalže do chvíle, než jej začnete metodou cukru a biče vychovávat „k obrazu svému“.

Vědcům zabývajícím se přírodními zákony stačí zaměření se na jeden problém (gravitace, blesk, odstředivá síly…), aniž by museli pochopit sebe sama nebo principy fungování společenského systému. U těchto přírodovědců není ničím neobvyklým, že na řešení daného problému přišli i jako jedinci a s jejich konstantním výsledkem pak souhlasí i každý vědec v daném oboru. Podle složitosti daného řešení pak i každý laik (dítě), je schopný se dané principy obyčejně naučit a tedy je i schopen následnou funkčnost přírodního zákona i pochopit.

Naopak všichni humanitní vědci bez ohledu na pochopení sama sebe, druhého pohlaví a dětí, bez pochopení funkčnosti zákonů i zákonitostí přírody, stejně jako bez pochopení zákonů a zákonitostí civilizace, tedy celistvého celku, nejsou schopni tyto vědy dovést ke konstantnímu výsledku, se kterým by souhlasil každý člověk. Proto bez jasného pochopení této celistvosti pak ani bezpočetné vědecké týmy humanitních vědců do budoucna nevytvoří žádnou funkční humanitní vědu.

A jaké jsou společné a konečné výsledky obou vědních oborů díky nepochopení sama sebe, druhého pohlaví, dětí i samotného celku? Stavění a ničení, bohatství a chudoba, ochrana a záchrana života i bezcitné zabíjení… Výsledky působení jednotlivých věd tak můžeme vidět zcela jasně. Přírodní vědy jsou exaktní - tedy v překladu přesné, dokonalé. Přesto civilizaci zavedly na pokraj ekologické katastrofy. Kdyby totiž všichni fyzici, chemici, biologové apod. vymýšlející stále nové a nové technologie přemýšleli nad svou vlastní podstatou, nikdy by nemohli vymyslet něco, co škodí člověku resp. celé přírodě a co je následně i lehce zneužitelné a bezcitně použité proti samotnému člověku jako zbraně, chemické zbraně či zbraně hromadného ničení v čele s atomovou bombou.

Naopak humanitní vědci chtějí pochopit člověka, ovšem bez pochopení sama sebe a širších souvislostí v pochopení vlastního fungování v přírodním celku nikdy nemohou přinést něco, co by mohlo přinést globální platnost, tedy globální funkčnost.

Přitom stačí jen s pokorou přijmout fakt, že nemusím chápat důvody toho, proč v přírodě vše funguje přirozeně tak, jak to funguje. Stačí jen pochopit svou roli v celku a bez výhrad ji dodržet. Tento fenomén popsal i Ivan Blecha ve své Filosofii, když citoval nekorunovaného krále filosofů 18. století.

"Filosof je milovníkem moudrosti, lépe řečeno pravdy. Všichni filosofové se vyznačovali těmito vlastnostmi. Ve starověku není filosofa, který by neposloužil lidem příklady ctností a morálních poučení. Všichni se mohli mýlit v oblasti fyziky, ale tu tak málo potřebujeme v praktickém životě, že filosofové by se bez ní obešli. Celá staletí trvalo, než lidé poznali část zákonů přírody. Ale moudrému stačí jediný den, aby poznal povinnosti člověka." Voltaire Podle vzoru Voltaira by se dal napsat i podobný text:

„Psycholog je milovníkem polemiky, lépe řečeno vlastní pravdy. Všichni psychologové se vyznačovali a vyznačují těmito vlastnostmi. V novověku není žádného psychologa, který by posloužil svými příklady lidskosti, tedy příklady láskyplného člověka, pro kterého je dodržování láskyplného systému životní prioritou, kterou by nikdy neporušil; a nikdy tedy neposloužil lidem praktickým poučením. Všichni se klidně mohou mýlit v oblasti fyziky, genetiky, fyziologie či biochemie, ale ty tak málo psycholog potřebuje v praktickém životě, že by se bez nich obešel. Celá staletí trvalo, než lidé poznali část zákonů přírody. Ale moudrému psychologovi stačí jediný den, aby poznal povinnosti člověka.“

I Voltaire prostřednictvím své úvahy popisuje v podstatě totéž, co jeho čínský předchůdce. Moudrému člověku stačí jediný den, aby pochopil, jaká je jeho role na tomto světě, aniž by musel rozumět jakýmkoli vědeckým detailům tohoto jedinečného životního celku. Člověk proto nepotřebuje studovat kritická období vývoje jedince, pokud se bude chovat tak, jak se má chovat. Pak budou všechna stádia vývoje v přirozené harmonii s celkovým kontinuem lidského pokolení. Vrátíme-li se k psychologické literatuře, Rita Atkinsonová ve svém rozsáhlém díle Psychologie uvádí:

"Kritická období jsou jasně stanovena pro vývoj lidského plodu. Např. období šestého a sedmého týdne po oplodnění je kritické pro normální vývoj pohlavních orgánů. Po narození nastává kritické období pro vývoj zraku. Jestliže je dětem s vrozeným očním zákalem tato porucha napravena před sedmým rokem života, jejich zrak se bude vyvíjet zcela normálně. Jestliže však dítě prvních sedm let, aniž by vidělo, důsledkem bude trvalá porucha zraku. Existence kritických období v psychickém vývoji nebyla dosud dostatečně prokázána. Pravděpodobně je správnější hovořit o citlivých obdobích - obdobích, která jsou optimální pro určitý druh vývojového procesu…“ (Atkinsonová, 2003)

Z jejího textu tak vyplývá, že směr, kterým se vědci ve svém rozsáhlém bádání vydali, je hledání fyzikálních důkazů o jednotlivých obdobích. Je ovšem otázkou, jak dalece nám např. znalost vývoje pohlavních orgánů umožní pochopit sebe sama. Poslední citovaný odstavec pak jasně dokládá snahu vědců o pochopení detailů týkajících se tzv. senzitivních období. Ale znovu klaďme sami sobě velké otazníky. Kdyby lidé pochopili sami sebe, jaké by mělo studium kritických senzitivních období své opodstatnění, kdyby děti vyrůstaly přesně v takovém prostředí, v jakém by měly vyrůstat? A klidně si položme další otázku. Kdyby lidé chápali sami sebe, mohla by existovat lež, chudoba, násilí a války? Zcela zjevně ne. Jenže když tedy lidé nechápou sami sebe, což za celou historii civilizace neustále prokazují nelidským násilí na všem živém, proč a co chceme na dokonalých dětech vyzkoumat? Neměli by projít zkoumáním spíše ti, kteří rozhodují o tom, jak má člověk žít? Ti, kteří rozhodují o tom, co je špatně a co dobře, koho máme nenávidět a koho se bát? Ti, kteří chtějí žít jako v "bavlnce", zatímco ostatní nevědí, jakou ránu jim zase přinese další den?

Lao-C´: "Vzdej se, příteli, své pýchy a svých rozmanitých přání, svých vnějších gest a ctižádostivých plánů. To je pro tvé vlastní já bezcenné." (Störig, 2008)

Procházíme-li se historií vědeckých bádání, můžeme narazit na nejrůznější příznaky vzájemné nevraživosti či řevnivosti mezi jednotlivými vědeckými obcemi. Z toho nás pak mohou napadat otázky, za jakým účelem tedy vědci vlastně bádají? Je to snaha pochopit celek a pomoci lidem či přírodě anebo je motivem světové uznání, společenský kredit, ocenění či úcta druhých? Jak je možné, že jsou vědci schopni hájit své názory i za cenu týrání živých tvorů, v některých případech i za cenu podvodů a cílených lží?

"Cyril Burt byl jednou z nejvýznamnejších osobností moderní psychologie. V roce 1971 byl jako první psycholog povýšen v Anglii do šlechtického stavu. Jako první cizinec dostal od Americké psychologické asociace prestižní Thorndikeovu cenu. Jeho výzkumy jednovajecných dvojcat, týkající se dedicnosti inteligence, se dostaly prakticky do všech ucebnic psychologie a významne ovlivnily trendy a teoretické zamerení psychologie inteligence. Po jeho smrti se však našla rada dukazu poukazujících na to, že vetšina údaju, na které se odvolával, byla falzifikovaná, vcetne vymyšlených jmen jeho fiktivních spolupracovníku. Odhalení neznicila pouze Burtovo osobní renomé. Poškodila i reputaci psychologie v ocích verejnosti a, jak na to upozornili mnozí autori, vedla i k výrazným zmenám ve vzdelávacím systému v Anglii a ovlivnila na nekolik let výzkum v této oblasti." (Ferjenčík, 2000)

Přesto i křesťansko-židovské texty sepsané např. v Bibli ukazují, že podstata pochopení života není ve studiu vědeckých teorií, ale v pokorném naslouchání a vnímání těch, kteří k nám mluví neustále, i když ještě neumí mluvit. O významu pochopení dětské duše hovoří text Novozákonního Evangelia podle Matouše:

„Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského." (Bible, Mat 18:3) Království nebeské můžeme v této souvislosti zcela zjevně chápat jako pochopení celku. Tudíž i v Biblických textech můžeme nalézt shodnou paralelu s již zmíněnými úryvky východních filosofů.

Jiný čínský filosof, Meng-C´ neboli Mencius, popsal pochopení sebe sama následujícím způsobem: "Chováme v sobě vrozené vědění a stačí pouze odkrýt jeho bohatství, abychom se ocitli na pravé cestě. Všichni v sobě máme klíč k harmonickému životu… Nechováme-li se v souladu s tímto vnitřním zákonem, nemůže být příčinou naše vlastní přirozenost (ta je v podstatě dobrá a hlas svědomí se ozývá v každém z nás), chyba musí být ve vnějších podmínkách, v nedokonalostech společenského řádu a v omylech vládců." (Störig, 2008)

I on tedy v přeneseném smyslu potvrzuje mou teorii, že ten, kdo má být zkoumán, jsou všichni ti, co určují běh dějin. Tento filosof navíc i jasně potvrdil již zmíněný citát Voltaira. Každý člověk ví, co by měl dělat, ale musí začít hledat sám u sebe. Dokud bude svou pozornost vztahovat výhradně k vnějšímu světu, nemůže pochopit podstatu všeho dění. Totéž ostatně zmínil i Lao-C´ve svém citátu, který jsem již zmínil: "Kdo nejdál vychází, zpravidla nejméně pozná…“ (Lao-C´, 2008)

To, že by předmětem zájmu nejen vědců, ale i veškeré populace mělo být své vlastní chování, které negativně ovlivňuje vývoj dalšího nově narozeného dítěte, potvrzují opět východní i západní filosofie. Čung-Jung prostřednictvím knihy Hanse Störiga (2007) uvádí: "Vznešený se vždy pohybuje tak, aby jeho vystupování mohlo být vždy obecným příkladem, chová se tak, aby jeho chování mohlo být obecným zákonem, a mluví tak, aby jeho slovo mohlo být vždy obecnou normou."

Tato myšlenka je zpodobněna i v biblickém textu: "Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi…“ (Mat 7:12)

Stejnou myšlenku, jen poněkud vědečtěji, ztvárnil Immanuel Kant (1990) v podobě svého kategorického imperativu: "Jednej jen podle té maximy (zásady), od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem." Odkazy těchto textů promlouvají ke každému, kdo je ochoten naslouchat. Můžeme se jen zamyslet nad tím, jestli právě ti, kteří určují normy, zásady, morálky, pravidla a pevně stanovená dogmata, čímž znemožňují cestu za poznáním druhým, nezavírají náhodou vědomě či nevědomě oči před zjevným, nehledají náhodou tam, kde je pouze tma a nezkoumají náhodou to, co nemá smysl.

Přitom sám Voltaire v úryvku své básně zmínil myšlenku: "Byť člověk leccos prozkoumá, sám sebe neprobádá a nikdy nezví, odkud jde a kam." Rovněž řekl: "Chci psát dějiny, které objasní, jak žili lidé v kruhu své rodiny… Mým předmětem jsou dějiny lidského ducha a nikoli obsáhlý výčet bezvýznamných faktů." (Störig, 2007)

I tento autor už před mnoha lety pochopil, že podstatu pochopení člověka nenalezneme ve vědeckém výzkumu, nenalezneme v popisu jednotlivých teorií, ale v pochopení sebe sama. Svou práci uzavřu citátem dalšího myšlenkového velikána, který svými úvahami a životem zastínil myslitele své doby, přestože sám nebyl příliš znám:

"U řeky je strom, který pozorujeme denně již několik týdnů, vždy když má vyjít slunce. A jak pomalu vychází tento strom je náhle celý zlatý. Není důležité, jak se jmenuje, důležitý je on sám ve své kráse. Jak jej tak hodinu po hodině pozorujete, zdá se, že jeho podivuhodné vlastnosti se šíří přes řeku do celého kraje. A když pak slunce vyjde o něco výše, listy se začínají třepetat a tancovat. Zdá se, že každou chvíli je strom jiný. Před východem slunce je temný, klidný, vzdálený, plný důstojnosti. Začátkem dne jeho listy září, tančí a dodávají mu onen zvláštní pocit, jaký má člověk z mimořádné krásy. V poledne se jeho stín prohloubí, a můžete zde sedět chráněni před sluncem, nikdy sami, neboť strom je vám společníkem. A jak zde sedíte, je tu hluboký vztah, nepomíjející pocit bezpečí, svoboda, jakou může znát jenom strom. Když s ním navážete vztah, navážete vztah s celým lidstvem… Oproti tomu člověk s materiálním bohatstvím, ani ten, který má bohaté znalosti a víru, nikdy nepozná nic jiného než tmu a bude šířit nepokoj a utrpení.“ (Jiddu Krišnamurtí, 1999)

Epilog

Vědci zabývají se kritickými obdobími, zjistili, že jsou určitá období (zejm. na organické bázi), která jsou směrodatná pro další vývoj dítěte. Vědci jistá senzitivní období sice předpokládají, ale nedokážou je přesně definovat ani dostatečně prozkoumat. A tak vznikají pouze další, teorie, které nijak neřeší nekonečné utrpení, které děti, kvůli nám – DOSPĚLÝM – dennodenně zažívají.

Pak je i logické, že čím méně jedni chápou, tím více musí citovat druhé, aniž by rozuměli hloubce toho, co citují. Naopak čím více chápou druzí, tím méně mají důvod někoho citovat. Přesto aby jim bylo alespoň z části věřeno, tak musí citovat naše moudré předky, kteří sice jsou ve vědecké obci uznáváni, přestože jejich myšlenky nejsou životem těch, kteří je uznávají a citují, naplněny. Proto jedni citují z důvodu vlastní nevědomosti či důležitosti a druzí z důvodu nutnosti, aby jejich myšlenky, kterými dennodenně žijí, vůbec někdo bral na vědomí.

Závěrečné zamyšlení:

Velice děkuji za krásný úkol, který mi opět umožnil zamyslet se sám nad sebou a nad svým každodenním konáním. Psychologii studuji proto, že je to věda, která se zabývá podstatou lidského chování, zkoumá duševní a psychické procesy i tělesné prožívání. V přeneseném významu je psychologie vědou zabývající se pochopením sebe sama, pochopením druhých stejně jako pochopením samotného celku, ve kterém žijeme a s následnou možnou pomocí všem. Proto Vám děkuji za příležitost opět rozvinout úroveň svého vlastního poznání.

Milan Studnička

Použitá literatura

Atkinsonová, R. Psychologie, Praha: Portál, 2003
Langemeier, J., Krejčířová, D. Vývojová psychologie, Praha: Grada, 2006
Kant, I. Základy metafyziky mravů. Praha: Svoboda, 1990
Krišnamurtí, J. Krišnamurtiho čítanka. Olomouc: Votobia, 1999
Lao-C´. Tao Te Ťing - Kniha o TAO a Cestě ke Ctnosti, Ostrava: Fontána 2008
Blecha, I. Filosofie, Olomouc: nakladatelství Olomouc, 1998
Störig, H., Malé dějiny filosofie, Kostelní vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007
Bible, Praha: Česká biblická společnost, 1995

Vlastní duše je studnice moudrosti, ze které se můžeme napít až v případě, naučíme-li se správně otáčet jejím ztraceným rumpálem. MS

Lidé by vesměs chtěli být lidé, ale chovají se jako bozi. Bozi by zase chtěli být uznávanými bohy, ale nikdo je nechce poslechnout. Tak opusťme naše božstva a budeme zase jen lidé. MS

Není pěkný pohled na člověka, který sedí na prameni. Však krásný pohled je na dítě, které když nevyženeme, tak se klidně z toho pramene napije. MS

Bez filosofie celku se nedá pochopit psychika a bez pokory k přírodě, se o duši nedá pochopit vůbec nic. MS

Dokud se budeme bát pravdy, do té doby budeme zkoumat něco, co nikdy za pravdu nemůžeme vydat. MS

 

Lepší firma s.r.o.

Vinohradská 2029/124, 130 00 Praha - Vinohrady, kurzy@lepsi-firma.cz