Mít nebo být - toť otázka...

 

MÍT NEBO BÝT – TOŤ OTÁZKA

Nevím, jestli bude má práce uznána, jelikož jsem si nevybral knihu Člověk a psychoanalýza, jak znělo v zadání, ale knihu Mít nebo být, kterou ovšem rovněž napsal Erich Fromm. Vím, že jsem porušil dané zadání, na druhou stranu svou práci beru poctivě, přemýšlím nad ní a píši ji z toho důvodu, že mě velice baví. Pokud by ovšem nebyla uznána, s radostí napíšu další, jelikož Erich Fromm je pro mě nejen velkým autorem, ale hlavně obrovskou inspirací v každodenním životě.

Lidé se obecně učí, kdo byl kdo, místo aby přemýšleli nad tím, jaké myšlenky onen člověk zastával. Přesto si položím otázku, kdo byl vůbec Erich Fromm? Byl to americký psycholog, sociolog a filozof, který se narodil v Německu, který ve svých 33 letech emigroval do USA a který svůj život zakončil ve Švýcarsku. Fromm silně vnímal velké problémy kapitalistické společnosti, považoval Marxe za jednoho z největších humanistů všech dob a čerpal z jeho cenných myšlenek, které se snažil propojit s myšlenkami Sigmunda Freuda. Uznával velikány naší historie, jako byli např. Lao-c‘, Sókrates, Buddha, Ježíš, Spinoza, francouzští osvícenci Rousseau či Voltaire.

Ve své eseji nebudu psát pouze o knize Mít nebo být, ale zmíním rovněž autory, jakými jsou Lao-c‘, Bauman, Džibrán, Krishnamurtí, Dahlke, Prekopová, Maslow či Fergusonová. Citovat budu rovněž z Frommových knih Psychoanalýza a náboženství a Cesty z nemocné společnosti.

HLAVNÍ ČÁST

V knize Mít nebo mít Fromm definuje dva základní principy fungování osobnosti člověka, které vnímá jako modus BYTÍ a modus VLASTNĚNÍ. A právě podle Fromma (2001) vede modus VLASTNĚNÍ lidi k nesmyslnému chování rozdělující lidi mezi sebou navzájem.

„Průmyslová éra skutečně nedokázala naplnit velký příslib a stále více lidí si uvědomuje následující fakta: - Neomezené uspokojování všech tužeb nevede k blahu, nevede ani ke štěstí, ani k maximální slasti. - Sen, že budeme nezávislými pány nad svými životy, skončil, když jsme začali vnímat fakt, že jsme se stali kolečky byrokracie – ve svých myšlenkách, citech a vkusu, jimiž manipulují vláda, průmysl a masová komunikace. - Hospodářský pokrok zůstal omezen na bohaté národy a propast mezi bohatými a chudými národy se stále prohlubuje. - Technický pokrok sám vytvořil ekologická nebezpečí a nebezpečí nukleární války. Jedno či druhé nebo oboje dohromady může přivést ke konci lidskou civilizaci a možná veškerý život“ (Fromm, 2001, str. 15).

Fromm zde jasně definuje problémy, které s sebou přinesl rozvoj průmyslu a celé kapitalistické společnosti. Cituje rovněž Alberta Schweitzera, který získal Nobelovu cenu za mír a který řekl: „Čím více roste lidská moc, tím ubožejším se člověk stává… Je třeba vyburcovat naše svědomí, protože se stáváme o to nelidštějšími, oč více se stáváme supermany“ (Fromm, 2001, str. 15). Tyto velké myšlenky mají obrovskou hloubku a jasně ukazují, že sama společnost zavedla člověka do „bahna nepochopení“ své vlastní podstaty.

Podle Fromma je současným lidským cílem většinové populace MÍT. Mít hezkou ženu či muže. Mít šťastné děti. Mít dobrou práci, mít úspěch, mít moc, mít peníze, mít postavení či uznání… „To znamená, že chci všechno pro sebe, že mám slast z vlastnictví, nikoliv ze sdílení, že musím být chtivý, protože mým cílem je mít. Jsem tím více, čím více mám; že musím pociťovat nepřátelství ke všem ostatním – ke svým zákazníkům, které chci podvést, ke svým konkurentům, které chci zničit, ke svým dělníkům, které chci vykořisťovat. Nikdy nedojdu k uspokojení, protože má přání nikdy nekončí; musím závidět těm, kteří mají víc, a musím mít strach z těch, kteří mají méně než já. Ale všechny tyto pocity musím potlačit, aby mohl ukázat sebe jako usměvavého, rozumného, poctivého, jako bytost, kterou ze sebe chce každý učinit“ (Fromm, 2001, str. 19).

Myšlenky Ericha Fromma se zřejmě asi moc nelíbí většinové populaci, kterou zde tak úžasně popsal, ale jsou klíčové pro pochopení toho, jak se stavíme k životu i k výchově malých dětí. Děti jsou obsahem našeho vlastnického modu, místo toho abychom si uvědomili jejich svobodnou duši. „Dokud každý bude chtít mít více, musí se utvářet třídy, musí existovat třídní boj a z hlediska celku musí existovat mezinárodní boj. Chtivost a mír se navzájem vylučují“ (Fromm, 2001, str. 19). Tento princip nejen že funguje v celé společnosti, ale funguje především v každé rodině, kde chtění rodičů ovlivňuje malé děti, které tomuto modu po čase podlehnou. Díky čemuž jdou poté tužby a přání rodičů proti tužbám a přáním jejich dětí, čímž vzniká již celoživotní skrytý či otevřený boj dětí a rodičů, který se pokrytecky schovává za neupřímné úsměvy při všemožných návštěvách či oslavách. Kdyby ovšem tento boj neexistoval, každé dítě by mohlo rádo bydlet se svým rodičem až do smrti…

Ve své knize Cesty z nemocné společnosti Fromm definuje patologii „normální“ osobnosti. „Člověk se naivně domnívá, že skutečnost, kdy většina národa zastává určitou ideu a sdílí určité emoce, je dokladem platnosti těchto idejí a emocí. Nic není vzdálenější pravdě… Skutečnost, že miliony lidí propadají stejným neřestem, ještě nepovyšuje tyto neřesti na ctnosti; skutečnost, že sdílejí tolik společných omylů, ještě nedělá z těchto omylů pravdu; a skutečnost, že miliony lidí vykazují známky stejných psychických poruch, neznamená, že jsou tito lidé psychicky v pořádku“ (Fromm, 2009, str. 18).

Fromm dokázal své myšlenky popisovat zcela jasně a přímočaře, proto se jeho knihy stávaly bestsellery, jelikož trefně poukazovaly na problémy doby: „Potřeba hluboké proměny člověka se nejeví jen jako etický nebo náboženský požadavek ani jako pouze psychologický požadavek plynoucí z patogenní povahy našeho současného sociálního charakteru, ale také jako podmínka pro pouhopouhé přežití lidského rodu… Poprvé v dějinách přežití lidského rodu závisí na radikální změně lidského srdce. Avšak změna lidského srdce je možná toliko v té míře, v níž dojde k drastickým ekonomickým a sociálním změnám, které poskytnou lidskému srdci šanci změnit se a odvahu a vizi tuto změnu provést“ (Fromm, 2001, str. 22). Je zřejmé, že Fromm neskrýval hlavu do písku před všemožnými globálními problémy své doby a rovněž jasně pochopil, že hlavní hybnou silou všech těchto problémů je lidská touha po zisku, majetku a vlastnění. Hybnou silou je boj o moc, boj o zdroje a boj o území, čili současný stav je téměř stejný, jako na úsvitu lidské civilizace, přestože v mnoha ohledech ušel civilizovaný člověk kus cesty dopředu.

Fromm vnímal současnou konzumní společnost, jejímiž hlavními předměty konzumování jsou podle něj „auta, televize, zábava, cestování a sex. A zatímco je nazýváme aktivitami volného času, bylo by lépe je nazývat pasivitami“ (Fromm, 2001, str. 43). Podle něj má „konzumování dvojznačné vlastnosti: utišuje úzkost, protože to, co člověk MÁ, mu nelze odejmout; ale žádá, aby člověk konzumoval stále více, protože dřívější konzumace brzy ztrácí svůj uspokojující charakter“ (Fromm, 2001, str. 43). Kruh se tedy uzavírá a konzument je nucen konzumovat stále více a více, čímž uspokojuje potřeby celé ekonomie postavené na konzumu a bezhlavém spotřebovávání zdrojů.

Tyto myšlenky potvrdil i Bauman, jelikož tvrdil, že: „Zvyšování životní úrovně v zemích, jako jsou Spojené státy americké nebo Velká Británie, není provázeno žádným posílením – ve skutečnosti ho doprovází spíše slabé oslabení – subjektivního pocitu štěstí… Také Robert Lane zjistil, že navzdory obrovskému, velkolepému nárůstu amerických příjmů v poválečném období udávaný pocit štěstí mezi Američany zeslábl“ (Bauman, 2010, str. 12). Tento autor rovněž uvádí, že: „Tím, že pocit štěstí stavíme na roveň nakupování komodit, které ho mají vytvářet, odvracíme naději, že by se honba za štěstím mohla někdy zastavit“ (Bauman, 2010, str. 19).

Osobnost člověka je tak formována od útlého dětství, jelikož VLASTNICKÝ modus rodičů, vychovatelů, učitelů, ukazuje dětem směr, kterým by se měly ve svém životě vydat. Přitom sám Fromm tvrdí, že: „Naše vědomé motivace, představy a přesvědčení jsou směsí chybných a částečných informací, iracionálních vášní, racionalizací, předsudků, ve kterých plavou drobty pravdy a dávají jistotu, i když falešnou, že celá směs je skutečná a pravá. Myšlenkový postup se snaží zorganizovat celou tuto žumpu iluzí podle zákonů logiky a přesvědčivosti“ (Fromm, 2001, str. 118). A v těchto „žumpách“ iluzí jsou bohužel vychovávány malé děti, které díky tomuto způsobu života už od dětství spějí k nejrůznějším duševním poruchám. Ruediger Dahlke ve své knize Čím onemocněl svět, s hrozivým úžasem popisuje stále rychleji rostoucí farmaceutický průmysl v oblasti psychofarmak. „Je to v zásadě jedno a totéž, jestli si hvězdy popu a schowbusinessu na scéně vykouzlují skvělou náladu kokainem nebo se hudebníci symfonického orchestru „vylaďují“ na dirigenta betablokátory. Výraz mother´s little helpers (matčini pomocníčci), jak Američané eufemisticky říkají psychofarmakům, s jejichž pomocí průměrná Američanka zvládá svůj všední den… Nakonec je to nicotné ve srovnání se všemi těmi pilulkami, jimiž se dopují už děti, aby vyhověly nárokům školy. V USA a také v Německu se nezletilým běžně podávají psychofarmaka, aby fungovali tak, jak je považováno za potřebné v moderní velkoměstské ctižádostivé rodině, jež klade důraz na co nejlepší vzdělání“ (Dahlke, 2004, str. 151).

„Podle statistiky IMS (Institut pro lékařskou statistiku ve Frankfurtu) se v Německu ročně předepisuje dětem pod dvanáct let 400.000 hypnotik a sedativ… Mimoto bylo této skupině předepsáno 100.000 antidepresiv a hrozivých 65.000 trankvilizérů (zklidňujících léků) a 225.000 narkoleptik (prostředky, které působí útlumově na CNS)“ (Prekopová, 2000, str. 50-51). Erich Fromm upozorňuje na skutečnost, že: „Nejchudší země mají nejnižší počet sebevražd, zatímco s rostoucím blahobytem v Evropě jde ruku v ruce i rostoucí číslo sebevražd“ (Fromm, 2009, str. 12). A tak lidé vychovávající své děti v modu VLASTNĚNÍ přispívají k trvalým duševním poruchám svých vlastních potomků.

Podle Fromma (2003) ze sebe lidé udělali zboží, které nemá nic stálého ani definitivního kromě potřeby vyhovět a ochoty měnit role. Jinak se tedy člověk prezentuje u matek, jinak u svých partnerů, jinak v práci a jinak u přátel. „Dokud mu to vychází, těší se jistému bezpečí, ale jeho zrada vlastní osobnosti a lidských hodnot v něm zanechává vnitřní prázdnotu a nejistotu, která vyplouvá na povrch, jakmile se mu něco v jeho boji o úspěch nevyvede. I kdyby mu vše vycházelo, platí za své lidské selhání žaludečními vředy, srdečními potížemi či jinou nemocí duševního původu…“ (Fromm, 2003, str. 82). Je tedy evidentní, že Fromm vnímal mnohé duševní nemoci jako důsledek způsobu fungování člověka ve VLASTNICKÉM modu.

Fromm se ve své knize zabýval i výchovou dětí a vnímal, že když jsou děti vychovávány ve společenském prostředí modu VLASTNĚNÍ, přenáší se tento modus i na jejich pozdější studia. „Studenti, kteří žijí ve vlastnickém modu existování, naslouchají přednášce, slyší slova a rozumějí jejich struktuře a jejich významu, jak nejlépe dovedou, zapisují si všechna slova do svých bloků – takže později se mohou naučit zpaměti své poznámky, a tak projít u zkoušky. Avšak obsah se nestává součástí jejich vlastního individuálního systému myšlení, neobohacuje ho ani nerozšiřuje. Místo toho slova, která slyší, přetvářejí v neměnné shluky myšlenek či celé teorie, které v sobě uskladňují…“ (Fromm, 2001, str. 45). Studenti se tak stávají pouhými vlastníky informací, které nejsou jejich součástí, ale pouze zaplňují jejich „mentální sklad“. Jsou pyšní a hrdí na velikost svého mentálního skladu, dokážou méně vzdělané urážet a ponižovat, jelikož jsou přesvědčeni, že je jejich „sklad“ větší, než „sklady“ druhých. A právě zde dochází ke klíčovému problému. Pokud najednou takoví lidé (kterých je drtivá většina), slyší myšlenku novátorskou, která „rozbíjí“ dogmata uskladněná v jejich „skladech“, jsou zlí, naštvaní a podráždění, jelikož si někdo dovolil zpochybnit to, co oni tak těžce nabyli a pečlivě střeží. „Jedinci vlastnického typu se cítí ve skutečnosti novými myšlenkami nebo představami o tématu vyrušeni, protože všechno nové zpochybňuje jejich zafixovanou sumu informací. Komu je vlastnění hlavní formou vztahu ke světu, u toho myšlenky, které nelze snadno spoutat vyvolávají úděs jako všechno, co roste a mění se, a co proto nelze ovládat“ (Fromm, 2001, str. 45). Čímž Fromm potvrzuje myšlenky velikánů historie, kteří neustále upozorňují na to, že ten, kdo přinese nové myšlenky, bude často společností souzen.

Jak je barvitě popsáno i v knize knih: „Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly před svině, nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás“ (Matouš. 7, 6). Jakmile někdo lidem žijícím ve VLASTNICKÉM modu poukáže na problematiku jejich vlastního života, začnou proti němu brojit a bojovat. V Bibli se k tomuto tématu ještě píše: „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina“ (Matouš 10, 34).

Tuto myšlenku ve svém díle ztvárnil i velký indický humanista Jiddu Krishnamurti: „A pokud jsme snad duchovní autority – ceremonie, rituály, dogmata – odmítli, a to nejen rozumově, ale i do hloubky, jsme najednou sami a dostáváme se do konfliktu se společností: stáváme se podezřelými lidmi“ (Krishnamurti, 1997, str. 9).

Fromm vnímal, že VLASTNICKÝ modus lidi zotročil, zatímco modus BYTÍ lidí dokáže osvobodit. Studenti, kteří žijí v modu BYTÍ, podle Fromma chodí na přednášky připraveni, aby mohli o tématu diskutovat, klást otázky, přijímat a odpovídat aktivně a tvořivě. „To, čemu naslouchají, podněcuje jejich vlastní myšlenkové procesy. V jejich myslích vznikají nové otázky, nové myšlenky, nové perspektivy… Každý takový student byl zasažen a změnil se – každý z nich je po přednášce jiný, než byl před ní“ (Fromm, 2001, str. 46). Fromm (2001) ovšem klade vysoké nároky na pedagogy, jelikož podle něj přednáška plná prázdných slov nedá těmto studentům vůbec nic a je pro ně lepší na ni vůbec nechodit.

Fromm kriticky vnímal, že se naše výchova a školství všeobecně „snaží lidi zaměřit k tomu, aby MĚLI dostatek vědomostí jako majetek souměřitelný s množstvím majetku nebo sociální prestiží… Každý dostane „luxusní balíček vědomostí“, aby zvýšil jeho pocit ceny, přičemž velikost balíčku odpovídá pravděpodobné sociální prestiži dané osobnosti. Školy jsou továrny, ve kterých se vytvářejí tyto balíčky paušálních znalostí… Z tohoto předkrmu si studenti vezmou od každého kousek a ve jménu spontaneity a svobody nejsou nuceni soustředit se na jedno téma, nakonec ani k tomu, aby dočetli knihu celou“ (Fromm, 2001, str. 58).

Maslow, Fergusonová, Fromm a mnoho dalších a dalších vnímali problematiku školského systému, který z lidí dělá „otroky“, jelikož jsou „majetky“ zřízení fungujícím na VLASTNICKÉM modu. A tato armáda „novodobých otroků“ VLASTNÍCÍCH svá dogmata, nařízení, omezení a informace bedlivě uložené ve svých přeplněných mentálních skladech, společně v jednom šiku bojuje proti těm, kteří se rozhodli vyskočit ze smrtícího kolotoče VLASTNĚNÍ a přestoupili do harmonického kola BYTÍ.

Podle Maslowa a lidí vnímajících výchovu obdobně jako on, by neměl být hlavním těžištěm pedagogiky „rozvoj subjektu, ale spíše vztahy jedince jakožto člena většího „celku“. Nejde zde ani o existenci nějaké na osobě nezávislé pravdy… Neexistuje žádný vůdce, žádný instruktor, žádná autorita. Existuje jen každý z nás ve svých vztazích k ostatním a ke světu. Cílem je dobrat se „jednoty“. Toto vzdělávání zahrnuje následující operace: naslouchání, intuici, lásku, dar sebe samého a duchovní synergii. Vede neomylně k radosti, někdy k jistému opojení, také k velkému potěšení z učení a k extázi…“ (Bertrand, 1998, str. 41).

Na Maslowa navázala svými myšlenkami i Marylin Fergusonová, která vnímala výchovu velmi podobně: „Podle Fergusonové je třeba odmítnout současnou koncepci vzdělávání, protože vzdělávací systém je byrokratický a větší místo v něm zaujímá přání být korektní než být otevřený. Školy jsou nástrojem okleštěného pohledu na realitu. Drobí lidskou zkušenost a vědění na jednotlivé předměty a působí ztrátu kontinuity vědění. Brání v růstu mladých lidí. „Mladé mozky jsou každodenně v tak velkém počtu zahlcovány a plněny zábranami, že je nesnesitelné jen na to pomyslet. Jsou nuceny procházet systémem, který na celý život blokuje schopnost růstu. Jak kdosi pravil, lidské bytosti na rozdíl od hmyzu začínají v podobě motýlů a končí jako kukly,“ zdůrazňuje Fergusonová (1987)“ (Bertrand, 1998, str. 38).

Rozdíl mezi modem BYTÍ a VLASTNĚNÍ ukazuje Fromm i na společenském postavení. Zatímco člověk v modu BYTÍ autoritou JE bez ohledu na vnější okolnosti, člověk v modu VLASTNĚNÍ autoritu MÁ, jelikož mu byla dána z titulu funkce, postavení, ale zejména peněz. Takoví lidé svou autoritu ztrácejí ihned poté, co přijdou o své majetky či postavení.

Fromm ve své knize Mít nebo být rovněž mluví o důležitosti sebepoznání, kterou podle něj Buddha popisuje jako probuzení a osvobození se od iluzí, Ježíš podle něj říká: „Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“ Marx podle Fromma říká, „že je třeba zničit iluze, aby se vytvořily podmínky, které učiní iluze zbytečnými. Freudovo pojetí sebepoznání je založeno na myšlence zničení iluzí s cílem uvědomit si nevědomé skutečnosti“ (Fromm, 2001, str. 58).

Zároveň tvrdil: „Modus bytí se může objevit jen v té míře, jak snížíme vlastnický modus, tedy modus nebytí, jak skončíme s hledáním bezpečí a identity pomocí lpění na tom, co máme, „sezením“ na tom, lpěním na vlastním egu a na svém majetku, nebo řečeno slovy mystiků – stát se „prázdným“ a „chudým“.

Ale většina lidí shledává fakt vzdát se vlastnické orientace příliš složitým; každý takový pokus v nich vyvolává silnou úzkost a pocity ztráty veškerého bezpečí, jako když je někdo hozen do moře a neumí plavat. Nevědí, že až když se vzdají berly majetku, budou moci začít užívat své vlastní síly a chodit sami. Brání jim v tom iluze, že nedokáží chodit sami a že by upadli, kdyby se neopírali o věci, které mají“ (Fromm, 2001, str. 108).

Jeho myšlenky tak plně korespondují s myšlenkami takového velikána, jakým byl Lao-C‘: "Kde není lpění, ani závislostí, tam nemohou hrozit žádné ztráty. Nevyvyšujme nikoho jako vznešenějšího a umlknou lidské sváry. Tao je prazdrojem všeho, co existuje. Jeho působením je vše drsné ohlazováno, vše obtížné se stává snadným, chaos se proměňuje v řád a světem se stává světlo. Člověk žijící podle TAO se přednostně zabývá svým nitrem a nedbá na dráždivé jitření smyslů. Tao je bez počátku a bez konce, proniká všude, je prázdné i plné zároveň - a umí v sobě sjednotit a spojit i věci zcela protichůdné a neslučitelné, chová se laskavě ke všem tvorům a nikoho neodvrhuje.

Kdo stojí na špičkách, bude brzy vrávorat. Kdo příliš spěchá, bude brzy unaven. Kdo chce být obdivován, bude zářit jen krátkou chvíli. Kdo chce vynikat ve všem, dříve či později neuspěje, kdo je pyšný na své dílo, nevybuduje trvalé hodnoty. Z hlediska TAO je takový člověk odpadní nádobou, které je lépe se vyhnout.

Hlupák se o TAO nestará, případně se mu vysmívá. Ale právě posměch nemoudrých, svědčí o síle TAO. Kdo pochopil TAO, jeví se světu jako pošetilý, kdo jde vstříc TAO, jeví se světu, jako by ustupoval, kdo jde pevně podle TAO, jeví se světu, jako by bloudil. TAO zůstává skryto oku hlupákovu, ale právě umožňuje jeho obrovský vliv, který vede k dokonalosti věcí a dění…“ (Lao-C´, 2008, str. 20 – 75) Pokud se tedy zamyslím nad myšlenkami tohoto čínského filozofa, mohu směle usuzovat, že naplnění principů TAO je takřka totožné s naplněním Frommova modu BYTÍ.

ROZBOR JEDNÉ KAPITOLY

Rozebrat jednu kapitolu textu Ericha Fromma je jako vyškubnout list z krásné růže a nad oním listem meditovat, zatímco růži zahodím pryč. Mám-li ale naplnit zadání úkolu, dovolím si zamyslet se nad kapitolkou Akt lásky ze stran 62-64. Dle mého názoru Erich Fromm ve své knize jedinečně popsal svůj pohled na lásku, který se shoduje s pohledem východních filozofů i s pohledem raně křesťanských textů: „Lze lásku mít? Pokud ano, láska by musela být věcí, tím co můžeme mít, vlastnit. Pravdou je, že neexistuje žádná taková věc jako láska… Ve skutečnosti existuje akt lásky. Milovat znamená být tvořivě činný. Obsahuje péči, poznávání, odpovídání, stvrzování, radování se: z člověka, ze stromu, z obrazu, z myšlenky. Znamená oživovat, zvyšovat životnost druhých lidí i věcí. Je to proces sebeobnovování a růstu.

Jestliže se láska zakouší v modu VLASTNICKÉM, znamená omezování, uvězňování nebo kontrolování předmětu, který „milujeme“. Tato láska škrtí, umrtvuje, dusí, zabíjí a nedává život. To, co lidé nazývají láskou, je většinou zneužitím tohoto slova, aby se zakryla skutečnost, že nemilují… To, co je sociální konvencí, společným zájmem o děti, vzájemnou závislostí, vzájemnou nenávistí nebo strachem, se v rovině vědomí zakouší jako „láska“ až do okamžiku, kdy jeden z partnerů rozpozná, že se nemilují a nikdy nemilovali“ (Fromm, 2001, str. 62). Obdobně se Fromm vyjadřoval i ve své knize Psychoanalýza náboženství, kde tvrdil: „Čemu se říká láska? Závislosti, podřízenosti, neschopnosti se odpoutat od důvěrně známé „stáje“, dominanci, vlastnění a touze ovládat. Za důkaz intenzivní schopnosti milovat je vydáván sexuální hlad a neschopnost se vyrovnat se samotou… Láska ze své podstaty nemůže být omezena na jednoho člověka. Každý, kdo miluje pouze jednoho člověka, nemiluje „svého bližního“, dává najevo, že jeho vztah k jedné osobě je pouto, v němž buď ovládá druhého, nebo je jím ovládán, ale to není láska.“ (Fromm, 2003, str. 92-93).

Souhlasím tak s Frommem, který byl silně ovlivněn východními mysliteli a židovsko-křesťanskou tradicí, definoval lásku naprosto odlišně od toho, jak je láska obecně definována v odborných publikacích.

Přiblížil se spíše pojetí Džibrána, který své knize Prorok definuje lásku takto: "I když vás láska bude korunovat, zároveň vás i ukřižuje. I když je vaším růstem, zároveň je i omezením. I když vás vynese do výšin a s něhou opatruje nejkřehčí výhonky chvějící se v slunci, zároveň sestoupí k vašim kořenům a zacloumá jejich úponky zapuštěnými v zemi. Sváže vás k sobě jako snopy obilí. Vymlátí vás až na holé zrno. Prosije vás, abyste se zbavili slupek. Semele vás do běla. Bude vás hníst, dokud nebudete poddajní.

To vše s vámi láska udělá, abyste odhalili tajemství svého srdce, a tímto poznáním se stanete částí srdce Života. Budete-li však ve strachu hledat jen klid lásky a rozkoše lásky, pak je pro vás lepší, abyste zakryli svou nahotu a odešli od mlatu lásky. Láska nedává nic než jen sebe a nebere nic, co sama nemá. Lásce nic nepatří, ale ani ona nikomu nepatří. Lásce totiž zcela stačí samotná láska." (Gibran, 2001, str. 16)

Fromm tak stojí v opozici proti definicím lásky tak, jak ji vnímají např. Atkinsonová (2003) anebo Plháková (2008), které v lásce vidí především cit a vztah k druhé osobě, tedy přesně to, co Fromm definuje jako závislost pramenící z modu VLASTNĚNÍ.

ZÁVĚREČNÉ ZAMYŠLENÍ

Jelikož se dlouhodobě zabývám myšlenkami velikánů, jako byli Buddha, Lao-c‘, Ježíš, Sókrates, Spinoza, francouzští osvícenci či Marx nebo Freud, stal se pro mě Erich Fromm osobou, která vnímá poselství našich předků obdobně, jako já. Vnímám modus BYTÍ jako cestu ke štěstí a spokojenosti každého člověka. Vnímám naplnění modu BYTÍ jako cestu k ukončení válek a všudypřítomného násilí mezi lidmi a zároveň vnímám modus BYTÍ jako cestu k záchraně přírody a k zachování přirozeně zdravého životního prostředí. BYTÍ vnímám jako nelpění, jako přijímání všeho, co život nabízí. BYTÍ vnímám jako princip svobody, jako odmítnutí dogmat a norem soudobé společnosti. BYTÍ vnímám jako láskyplnou revoltu proti systému, který z lidí vytváří otroky majetku, touhy a honby za uspokojováním nesmyslných potřeb, které nám byly vytvořeny druhými. Naplnění modu BYTÍ vnímám jako jediný smysluplný cíl, za kterým by se lidé měli ve svém životě vydat.

Milan Studnička

POUŽITÁ LITERATURA

ATKINSONOVÁ, R. L. Psychologie. Praha: Portál, 2003.

BIBLE, Písmo svaté Starého a Nového zákona. Praha : Česká biblická společnost, 2001. 1290 s.

BAUMAN, Z. Umění života. Praha: Academia, 2010.

BERTRAND, Y. Soudobé teorie vzdělávání. Praha: Portál, 1998.

DAHLKE, R. Čím onemocněl svět? Praha: Euromedia Group, 2004.

DŽIBRÁN, CH. Prorok. Praha: DharmaGaia, 2009.

FROMM, E. Mít nebo být. Praha: Aurora, 2001.

FROMM, E. Psychoanalýza a náboženství. Praha: Aurora, 2003.

FROMM, E. Cesty z nemocné společnosti. Praha: EarthSave CZ s.r.o., 2009.

KRISHNAMURTI, J. Volnost, která neví. Praha: Aquamarín, 1997.

PLHÁKOVÁ, A. Učebnice obecné psychologie. Praha: Nakladatelství Academia, 2008.

PREKOPOVA, J. Malý tyran. Praha: Portál, 2000.

 

Lepší firma s.r.o.

Vinohradská 2029/124, 130 00 Praha - Vinohrady, kurzy@lepsi-firma.cz