Pohled na duši nejen očima Platóna

„Chceš-li se mnou diskutovat, přesně vysvětli pojmy.“ Voltaire

 

Duše člověka má podle Platóna tři části, myšlení, vůli a žádostivosti. Oproti tomu Platón tvrdil, že nesmrtelná duše nemá začátek ani konec a je svou podstatou stejná jako duše světa. (Störing, 2007, str. 124)

Už jen tyto dvě věty mě vědou k zamyšlení. Z logiky věci má tedy lidská duše podle Platóna pramálo společného s duší nesmrtelnou. Duši člověka dělí na tři části, a cokoli má své části, má i jasně omezený nebo vymezený prostor. Naproti tomu nesmrtelná duše je bez jakéhokoli omezení v prostoru, jelikož nemá začátek ani konec. Dalo by se tedy říci, že Platón viděl člověka jako bytost svázanou vlastní duší, která je pak zasazena do nekonečného prostoru, kterou ovládá nebo ve které vládne duše světa.

Jak mohl Platón vnímat i chápat nesmrtelnou duši? A co je obecně myšleno tou nesmrtelností? Obecná nesmrtelnost se přisuzuje jen nadpřirozeným silám z říše pohádek a bájí. Mluví tedy Platón o nějakých bájných nadpřirozených silách, když mluví o nesmrtelné duši? Z dalšího kontextu vyplývá, že zcela určitě ne. Podíváme-li se na nesmrtelnost z úhlu pohledu reálného abstraktního chápání (tedy logicky pochopitelné i dokazatelné), můžeme nesmrtelnou duši vnímat jako cosi absolutního nebo jedinečného.

Každopádně i Voltaire tvrdil: „Chceš-li se mnou diskutovat, přesně vysvětli pojmy.“ (http://citaty.net/autori/voltaire/6). Proto bychom neměli jít v úvahách dále, dokud si nebudeme 100% rozumět v samotných slovech a jejich významech. Třeba nám napoví myšlenky čínského filozofa Lao-C´, který žil cca 100 let před Platónem. „Člověk se spravuje mírou země, země mírou nebes, nebesa mírou tao a tao mírou sebe sama.“ (Störig, 2007, str. 74) Podle Störiga lze tao jazykem evropské filozofie nazvat absolutnem.

Filozof Lao-C´ rovněž říká, že lidé, kteří se řídí silou tao, vzdají se sebe sama, čímž získají nejvíce – nesmrtelnost. Kdo se totiž všeho vzdal, za nikým a za ničím se nehoní a právě jemu náleží vše, stejně jako všem vše zanechá.

Dále Lao-C´ říká, kdo druhé přemáhá, je silný, kdo ovšem přemůže sám sebe, stává se mocným. Duševní vyrovnaností dokonalého, který přebývá v tao, nemohou otřást žádná vnější nebezpečí a vábení světa. Takový člověk oplácí zlobu ctností, dobrým činí jen dobro a nedobrým též činí jen dobro, neboť taková je síla dobra. Jeho myšlenky pak už nikdy nemohou být špatné a v současném světě dobra i zla nebudou nikdy zapomenuty. Vrátíme-li se nyní k myšlenkám Platónovým, paradoxně nám odpověděla filozofie čínská. Jednoduchým rozborem totiž můžeme dojít k tomu, že tao, je jakousi konstantní myšlenkou (duše světa), která vede k systému konání nejvyššího dobra. Pokud člověk opustí myšlenky na vlastní sobeckou žádostivost a poddá se této absolutní myšlence, sám bude činit pouze dobro.

V kontextu těchto myšlenek můžeme usoudit, že i pro Platóna byla duše pouze samotnou myšlenkou. Myšlenka vzniká a zaniká, tedy žije a umírá – na něco myslíme nebo nemyslíme. Myšlenka, kterou někdo vymyslel před tisíci lety a někdo ji poté znovu odcitoval, je logicky v přeneseném slova smyslu nesmrtelná, jelikož znovu ožila. Však funkční může být jen tehdy, nebude-li jen frázovitě citována, ale bude-li dennodenně prožívána. I Lao-C´ tvrdil, že lidé již dávno zpráchnivěli, známe již pouze jejich slova. Z tohoto pohledu můžeme říci, že jsou i Platónovy myšlenky stále živé, jelikož se nad jeho myšlením právě krásně bavíme. Však funkční budou u každého jen tehdy, bude-li podle nich žít.

Dá se tedy spolehlivě říci, že Platón záměrně rozdělil duši člověka na myšlenku, vůli a žádostivost. Jelikož vůle i žádostivost vychází z myšlenek. Přeneseně můžeme rovněž říci, že jaké má člověk myšlenky, tím směrem se ubírá i jeho život, jeho činy a jeho chování. Mou úvahu o Platónově pojetí duše potvrzuje i Platón sám. Störig (2007) totiž ve svém díle uvádí, že je Platónova etika výsledkem spojení ideje nejvyššího dobra s názorem, že na světě idejí se člověk podílí svou nesmrtelnou duší.

Platónova myšlenka nejvyššího dobra, na které se člověk podílí svou nesmrtelnou duší, se dá chápat i jako důkaz toho, že je pro Platóna myšlenka skutečně nesmrtelnou duší. Potom by ani idea nebyla podle Platóna nic jiného, než spojení více myšlenek do jednoho celku společenského řádu, který bude jako celek dobrý ke všem, což se dá nazvat ideou nejvyššího dobra. Cílem člověka je totiž podle Platóna osvojení si nejvyššího dobra tím, že se pozdvihneme do nadsmyslového světa. Tělo a smysly jsou pouta, jež mu zabraňují: „sóma séma“, tělo (je) hrobem (duše) – touto formulí Platón vyjadřuje tuto myšlenku nejstručněji (Störing, 2007, str. 124).

Platón tímto tvrzením jasně říká, stejně jako Lao-C´, že se musíme vzdát sebe, svých žádostí a tělesných radostí. Teprve pak se zbavíme pout naší smrtelné duše a naše duše se stane nesmrtelnou. Čili, nebudeme hledat svůj sobecký prospěch, ale budeme konat pouze nejvyšší dobro. A nejvyšší dobro je pak pro každého i jeho radostí. V opačném případě, je-li vůle člověka zaměřena především na sobecké splnění jeho žádostivostí, tehdy by se mohlo říci, že je vlastní tělo i hrobem vlastní duše, vlastní nesmrtelné duše, která logicky v systému nesobeckého nejvyššího dobra musí zákonitě umírat. Proto se místo nejvyššího dobra díky vlastním myšlenkám člověk může stát i nositelem nejvyššího zla.

Pokud se na naši úvahu podíváme v širších souvislostech, můžeme říci, že nejvyšší dobro (Platón), tao (Lao-C´), absolutní porozumění (Voltaire), stejně jako absolutní láska (Ježíš), jsou myšlenkově i funkčně totožné systémy. Vždy se jedná jen o společenský systém, který je ke všemu živému absolutně dobrý. A je jedno, jestli tento systém dnes nazveme láskou, nejvyšším dobrem, tao anebo absolutním porozuměním. Pokud by takový systém fungoval, pak můžeme říci, že by každý jedinec žil podle principů tao, absolutní lásky, nejvyššího dobra anebo absolutního porozumění. Vždyť i Ivan Blecha (1998) ve své publikaci uvádí, že porozumění tao vede k dodržování řádu a míru. Kdyby každý jednal podle tao, byli by všichni nutně dobří a ve světě by nebylo násilí a válek.

Děkuji za krásné téma seminární práce a omlouvám se za překročení limitu dvou normostran. Na dvě jsem se skutečně nemohl vejít.

Milan Studnička

Použitá literatura:

Störig, H. J. Malé dějiny filosofie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007
Blecha, I. Filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 1998
http://citaty.net/autori/voltaire/6

 

Lepší firma s.r.o.

Vinohradská 2029/124, 130 00 Praha - Vinohrady, kurzy@lepsi-firma.cz