Proč píši filozofické eseje?

 

Proč píši filosofické eseje?

Protože hledám. Učím se tím. Učím se přemýšlet, formulovat, vyjadřovat se. A hledám hlavně v sobě a pro sebe. Nechci poučovat druhé ale vnímat svět, jak je tvořen, proč. Proč funguje tako a ne jinak, proč se vyvíjí tímto směrem, a co by se stalo, kdyby se změnil. Ne že by se musel otočit vzhůru nohama. Stačí malá změna. Změna pohledu, postoje, hodnot. A dokonce si myslím, že největší změny bychom dosáhli těmito „nicotnostmi“, protože na směru našeho pohledu závisí, co uvidíme.

Úvaha o životě

Žijeme? Co to je život? Je to to, že dýchám, chodím a pracuji? Nebo je to „Myslím, tedy jsem“? Nebo pro dnešní dobu upraveno „Mám tedy jsem“? Nebo je život náhoda? Shoda okolností, buněk a Darvinův rozvoj? Cesta od narození ke smrti. Cesta na které nezáleží kudy a jak jdu? Proč jsme tady? Jsme vůbec tady? Nebo se nám tento svět zdá, zatím co spíme „tam“? Jsme v reálu ve dne a někam odchází mé vědomí v noci, nebo jsme v noci tam a ve dne se mi zdá tento svět? Co je svět a proč je?

Tolik otázek a odpověď žádná – a to je život. Hledání. Chodíme světem, hrajeme své hry a trumfy jsou skryté. Ani nevíme, kdoje drží. Neznáme toho spoluhráče. Ale cítím, že nás má rád, že jeho ta hra baví. A že neznáme pravidla? Neznáme? Nebo je chceme stanovovat po svém? Ale nejdříve poznejme pravidla, odhalme trumfy – a pak, možná, zjistíme, že naše pravidla byla pošetilá. Ale to už možná bude hra u konce. A nezbyde, než hrát znovu.

Píši tedy jsem

Psaní je uvědomění. Mnoho věcí cítíme, říkáme, víme. Ale tím vším něco je. Z čeho vychází naše myšlenky? Nezajímá mne místo v těle, ale kde vzniká myšlenka? Proč? Hlad je pocit vyvolaný stavem těle, chmickou reakcí. Ale myšlenka? Je-li chemickou reakcí co je příčinou této reakce?

Psaní je zastavení této zběsilé doby a zahledění se do sebe. Soustředění, kontemplace. Klid a radost. Radost pramenící zevnitř. Taková vlídná, laskavá, jemná a hřejivá. Není to radost bujarého veselí silvestrovské noci. Ale, kupodivu, slabá, vlídná až plachá. Ale nasloucháte-li dostatečně srdcem – je mnohem trvalejší, krásnější a radostnější. A proč ji nevnímáme všichni, vždy a všude? Protože je plachá. Nemá ráda hluk a násilí. Je třeba k ní přijít pokorně a klidně. Čekat. Vnímat. Těšit se a přijímat. Zkrátka být tady a teď. A to my neumíme. Žijeme v budoucnosti a oháníme se minulostí. Ale radost nelze skladovat ani naplánovat v budoucnosti. Abyste ji měli musíte se zastavit, ponořit a vnímat. Cítíte? Už přichází. Prosím nevyplašit. Je to víla, ktrá vás zahalí pláštěm zapomění minulého. Už se nad vámi sklání. Že ji nevidíte?....

Cesty

Kam vedou naše cesty? Kam vede ta vaše? Mít rodinu a auto a … je to cíl? Nebo jsu to milníky na cestě? Ale kam pak ta cesta vede? Proč jezdíme často stále stejnými cestami? Nejezdíme dokola? Zeptejme se jinak. Kam chceme dojet? Víme to? Nezaměňujeme milníky na cestě za cíl? Proč cíl neznáme? Ptali jsme se na něj. Říkáte žijte tady a teď. Opusťte minulost – je vám břemenem. Nežijte pro budoucnost – není. Žijte pro přítomnost, to je jediné reálné co máme. A to je možná i cesta. Dělat to co dělám dobře. Dobře nejen pro sebe, ale dobře i pro tuto planetu Zemi a její obyvatele. A to je možná ta cesta. Protože jen bude-li Země žít, budem žíti i my. A možná budeme i jinak chápat slovo žít – protože žít je cesta.

12.4.2008 Helena Procházková

Předchozí článek: Kam jdeme?, Následující článek: Ekologie

 

Lepší firma s.r.o.

Vinohradská 2029/124, 130 00 Praha - Vinohrady, kurzy@lepsi-firma.cz