Sociální deviace v podobě láskyplného jednání

 

ÚVOD

Nejprve musím poděkovat za to, že mohu zpracovat takto zajímavý úkol. Téma, které jsem si vybral, je obecná úvaha nad pojmem láskyplné jednání. Přestože se může zdát, že láskyplné jednání je projevem nejvyššího lidského dobra, dle definice pojmu sociální deviace je láskyplné jednání aktem nadmíru deviantním, a proto jistě obstojí v měřítcích zadání tohoto úkolu.

TEORETICKÁ ČÁST

Na začátek si položím otázku, co je to sociální deviace? Na tuto otázku nalezneme odpověď např. u Klimentové (2002): „Pojmem sociální deviace označujeme každé sociální chování, které porušuje nějakou sociální normu a je proto určitou částí společnosti odmítáno. Termín je tedy vymezován na podkladě přestoupení sociálního normativu regulujícího chování v populaci“ (Klimentová, 2002, str. 8). Podle Hrčky (2001) můžeme dále sociální deviaci dělit na skrytou a zjevnou, ta se dále může dělit podle dalších čtyř kritérií. V souvislosti se sociálně deviantním chováním Hrčka (2001) ještě uvádí pojmy sociálně deviantní projevy, které můžeme podle něj dělit na behaviorální a nonbehaviorální. Podle Lemerta můžeme navíc sociální deviaci dělit na primární a sekundární. „Jedinec se nachází v rovině primární deviace tehdy, kdy může podnikat chování, porušující normy bez toho, aby samo na sebe nahlíželo jako na devianta“ (Munková, 2001, str. 71)

Oproti tomu Fromm (2009) prohlásil: „Skutečnost, že miliony lidí propadají stejným neřestem, ještě nepovyšuje tyto neřesti na ctnosti; skutečnost, že sdílejí tolik společných omylů, ještě nedělá z těchto omylů pravdu; a skutečnost, že miliony lidí vykazují známky stejných psychických poruch, neznamená, že jsou tito lidé psychicky v pořádku“ (Fromm, 2009, str. 18).

Obdobnou myšlenku definoval i Spinoza (2004), který řekl, že když chamtivec myslí jen na zisk a zlato a ctižádostivec zase na slávu, nejsou pokládáni za šílence. Přitom ve skutečnosti jsou podle Spinozy (2004) chamtivost, ctižádostivost či prostopášnost jen různými druhy šílenství, přestože nejsou považovány za nemoci. Na jednu stranu tedy vidíme sociální deviaci jako chování vymezující se proti normativu populace, na druhé straně můžeme vidět, že z pohledu myslitelů naší historie se deviantně chová právě celá populace, která není schopna žít podle principů lásky, krásně definovaných největšími mysliteli naší historie.

Je paradoxní, že sociálně deviantní chování můžeme tedy z pohledu většinové společnosti pozorovat na Sókratovi, který byl odsouzen za to, že kladl lidem otázky a sám tvrdil: „Nevědomí nehledají moudrosti, netouží státi se moudrými; neboť právě v tom záleží zlo nevědomosti, že člověk, který není krásný a dobrý, ani moudrý, si o sobě myslí, že je dokonalý. Tak nikdo, kdo necítí svého nedostatku, netouží po tom, čeho nedostatku necítí“ (Platón, 2005, str. 49). Sókrates poukazoval na nefunkčnost života „normální“ populace a za to byl náležitě potrestán.

Deviantně se choval i Ježíš, který láskyplné chování vnímal jako smyl lidského života a který sám šel tím nejzářnějším příkladem. Jelikož dokázal všem odpustit ještě dříve, než mu stačili ublížit a nabádal lidi k tomu, aby se měli rádi, byl „po zásluze“ veřejně ukřižován těmi, kteří jeho principy nebyli schopni dodržovat. Ježíš navíc tvrdil: „Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně“ (Matouš 5,11). On sám si tedy uvědomoval, že se chová deviantně proti normativu společnosti, a proto přál všem svých následovníkům, aby i je normální populace očerňovala a hanila. Vymezili by se totiž proti násilným normativním dogmatům populační normy a tím by byli společností vyčleněni.

Deviantně se choval i Spinoza, který si dovolil ve své době tvrdit, že bůh je příroda a který zároveň tvrdil, že „jenom svobodní lidé jsou si navzájem nejvíce užiteční a jsou spolu nutně spojeni tím nejtěsnějším přátelstvím… Vděčnost, kterou k sobě většinou cítí lidé vedení slepou žádostí, je spíše obchodem nebo úskokem“ (Spinoza, 2004, str. 231). Sociálně deviantně se choval i Rousseau, který si dovolil říci, že jsou lidé od přírody dobří a zároveň tvrdit: „Jest jisto, že vědy pocházejí z našich chyb; astronomie např. povstala z pověry, řečnictví ze ctižádostivosti, hněvu a lichocení, geometrie z lakoty, fyzika ze zvědavosti a všechny vědy, i mravouka, z lidské pýchy… Čím by byla věda právnická, kdyby nespravedlnost vymizela ze světa? Čím by byl dějepis, kdyby nebylo králů, válek, spiklenců? Vědy podporují zahálku, z níž povstaly a činí tím lidské společnosti škodu; Mládež naše nedovede rozeznati pravdu ode lži; za to zná umění, jak vylíčiti jiným pravdu ve světle nesprávném,“ (Rousseau, 1907, str. 22-23). Ne nadarmo byly některé jeho knihy páleny, když si dovolil tvrdit, že „v řádu přirozeném, v němž jsou si všichni lidé rovni, jest jejich společným povoláním býti člověkem; a kdo jest dobře vychován, nemůže špatně zastávati ty, které s oním souvisejí… Až vyjde z mých rukou, přiznávám se, nebude ani úředníkem, ani vojínem, ani knězem; bude především člověkem: bude v případě potřeby tím, čím má býti kterýkoliv člověk; a změní-li osud jeho místo, bude vždy na místě svém. (Rousseau, 1907, str. 52).

Sociální deviant byl rovněž Krishnamurti, jelikož si dovolil tvrdit, že násilí je i to, když se hlásíme k jakékoli národnosti, zatímco normální populace oslavuje vítězství národních týmů na různých sportovních akcích. „Násilí není jenom zabíjení druhých. Je i v ostré mluvě, v gestu, jímž jsme někoho smetli, a také v tom, když jsem pěkně poslušný, protože se bojím. Násilí nejsou jen organizovaná jatka ve jménu boha, národa anebo státu. Násilí je něco mnohem subtilnějšího a hlubšího a mně jde o to, abych prozkoumal jeho hlubiny. Když se nazýváte Indy, muslimy, křesťany, Evropany apod., dopouštíte se násilí. Je vám jasné proč? Protože se vydělujete ze zbytku lidstva. Když se na podkladě víry, národnosti anebo tradice vydělíte, znamená to násilí“ (Krishnamurti, 1997, str. 43).

Podobným sociálním deviantem byl i Gándhí, který byl pro své láskyplné jednání zastřelen, mimo jiné kvůli tomu, že druhé učil výroky typu: „Když se dovoláváme nenásilí, nesmíme projevit žádný hněv vůči tomu, kdo nám ublížil. Nesmíme mu přát nic špatného, urážet ho nebo dokonce fyzicky napadat: máme mu spíš přát šťastný osud a v každém případě snést jakékoli zlo, které nám ještě může způsobit. Nenásilí totiž vyžaduje naprostou nevinnost“ (Gándhí, 2003, str. 108).

I Lao-c‘, jeden z největších čínských filozofů, se svými názory zcela vymezoval proti proudu většinové populace a sám přitom tvrdil: „Hlupák se o TAO nestará, případně se mu vysmívá. Ale právě posměch nemoudrých, svědčí o síle TAO. Kdo pochopil TAO, jeví se světu jako pošetilý, kdo jde vstříc TAO, jeví se světu, jako by ustupoval, kdo jde pevně podle TAO, jeví se světu, jako by bloudil. TAO zůstává skryto oku hlupákovu, ale právě umožňuje jeho obrovský vliv, který vede k dokonalosti věcí a dění…“ (Lao-C´, 2008, str. 102-103).

A rovněž Buddha, starý to deviant, dovolil si říci: „jsem přítel všech, druh všech a cítím se všemi tvory, láskou vše obmýšlím a vždy miluji zničení utrpení… Který člověk se v soucitu sklání s láskyplnou myslí ke všem tvorům, takový člověk získává si velkou zásluhu“ (Lesný, 1996, str. 161). Jak mohl tento člověk prohlásit něco tak hanebného, když my, lidé civilizovaní, zavíráme zvířata po tisících do obrovských hal, týráme je brutálními podmínkami, zabíjíme je na běžícím pásu, odebíráme jim mláďata, která uvazujeme za nohy a nabodáváme na háky…

CO JE SOCIÁLNÍ DEVIACE V PRAXI?

Dívám-li se na výsledky naší civilizace, kladu si otázku, co je tedy sociálně deviantní chování v praxi. Je deviantní to, že má člověk lidi rád, že je nesoudí, dokáže odpustit a chápe příčiny jejich konání, anebo je deviantní chování většinové společnosti? Robert Kennedy, bratr zavražděného J. F. Kennedyho, na vrcholu své prezidentské kampaně 18. března 1968 prohlásil: „Ve výpočtech našeho HNP se zohledňuje znečištění vzduchu, reklama na tabák a záchranná služba, která jezdí pro raněné na dálnici… Zaznamenáváme v něm, jak si ničíme sekvojové lesy a jak namísto nich stavíme rozlézající se chaotická města. Jeho součástí je i výroba napalmu, jaderných zbraní a obrněných vozidel, s jejichž pomocí policie uklidňuje pouliční nepokoje. Jsou v něm započteny… televizní programy, které glorifikují násilí jen proto, aby se dětem prodávaly hračky. Na druhou stranu HNP opomíjí zdraví našich dětí, kvalitu našeho vzdělávání nebo rozmanitost našich her. Neměří krásu poezie ani pevnost manželství… Jedním slovem, HNP měří všechno, kromě toho, pro co stojí za to žít“ (Bauman, 2010, str. 14). Cožpak není deviantní hnát se za ziskem a likvidovat přitom právě to, co činí člověka šťastným?

Je deviantní nenásilně odsuzovat a bránit v jakékoli válce anebo je deviantní podporovat válečné konflikty i přesto, že „v roce 1985 suma peněz vydávaných na zbrojení ve světě překročila částku tisíc miliard amerických dolarů ročně. Ve vojenských a příbuzných oborech bylo zaměstnáno více než 60 miliónů lidí. V té době by výdaje, které byly utraceny každých osm hodin, stačily na likvidaci malárie. Výdaje na zbrojení za každých 20 minut se rovnaly celoročním výdajům na práci Programu OSN pro životní prostředí (UNEP - United Nations Environmental Program). Ve vojenském výzkumu a vývoji pracovaly více než tři milióny špičkových vědců a techniků. Válečné přípravy pohlcovaly desetkrát větší vědeckou a technickou kapacitu, než měly k dispozici všechny rozvojové země dohromady“ (Nováček, 1994, str. 22).

Je sociální deviantkou maminka, která nechce mít dítě v tomto šíleném „normálním“ světě anebo je spíše deviantní celá společnost, když dopustila nekontrolovatelné přemnožení populace? „Odhaduje se, že 8 000 let před naším letopočtem měla světová populace asi 5 miliónů lidí, živících se sběrem přírodních produktů. Kolem počátku našeho letopočtu, s rozvojem zemědělství a chovu dobytka světová populace dosahuje 200 miliónů, v roce 1650 pak má kolem 500 miliónů obyvatel. Od roku 1650 do roku 1950 populace vzrostla na pětinásobek a dosáhla 2,4 miliard obyvatel“ (Nováček, 1994, str. 26). Dnes jsme na čísle necelých sedmi miliard lidí, přičemž denní čistý přírůstek je v současnosti přes 200.000 lidí. Každý den musí být planeta schopna uživit nových 200.000 hladovějících lidí, což je přímo nepředstavitelný počet, uvážíme-li, že již před více než dvěma tisíci lety Aristotelés upozorňoval ve svém díle Politika (1998), že míra populace musí být střežena, aby kvůli chudobě nedocházelo k násilnostem a zločinnosti v obci. Jak je vidět, opět jsme se z myšlenek velikánů nepoučili.

Zamyslím-li se sám nad sebou, pak musím jednoznačně říci, že jsem dle Klimentové (2002) sociální deviant, jelikož porušuji mnoho sociálních norem, čímž jsem mnohými odmítán a odsuzován. Jsem deviantem, jelikož místo kupování květin ženám tyto květiny raději vidím na rozkvetlé louce. Jsem sociálním deviantem, jelikož usínám se svým malým synem v jedné posteli a pobuřuji tím celé příbuzenstvo. Jsem sociálním deviantem, jelikož i ve velké sociální skupině prezentuji své myšlenky o tom, že láska není sobeckým a obchodním vztahem ke konkrétním lidem, ale princip chování vycházející z podstaty člověka vůči celému světu. Jsem sociálním deviantem, protože poukazuji na deviantní chování normální populace.

ZÁVĚR

Nevím, jestli mi mé pojetí domácího úkolu uznáte, jelikož zřejmě nesplňuje normy normálního pojetí sociálně deviantního pojmu. Přesto děkuji za možnost uvědomit si, že jsem sociální deviant a samozřejmě v případě neschválení svůj úkol velice rád vypracuji znovu, tentokrát již s dodržením všech sociálně přípustných norem.

LITERATURA

ARISTOTELES, Politika. Praha: Nakladatelství Petr Rezek, 1998.
BAUMAN, Z. Umění života. Praha: Academia, 2010.
BIBLE, Písmo svaté Starého a Nového zákona. Praha : Česká biblická společnost, 2001.
FROMM, E. Cesty z nemocné společnosti. Praha: EarthSave CZ s.r.o., 2009.
GÁNDHÍ, M. O pravdě a spravedlnosti. Praha: Triton, 2003.
HRČKA, M. Sociální deviace. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001.
KLIMENTOVÁ, E., KLIMENT, P. Sociální deviace. Olomouc: UPOL, 2002.
KRISHNAMURTI, J. Volnost, která neví. Praha: Aquamarín, 1997.
LAO-C´. Tao Te Ťing. Olomouc: Fontána, 2008.
LESNÝ, V. Buddhismus. Olomouc: Votobia, 1996.
MUNKOVÁ, G. Sociální deviace. Praha: Karolinum, 2001.
NOVÁČEK, P., HUBA, M. Ohrožená planeta na prahu 21. století. Olomouc, 1994.
PLATÓN. Symposion. Praha: Oikoymenh, 2005.
ROUSSEAU, J.J. Emil čili o vychování. Přerov: Fr. Bayer a Boh. Smutný, 1907.
SPINOZA, B. Etika. Praha: Dybbuk, 2004.

 

Lepší firma s.r.o.

Vinohradská 2029/124, 130 00 Praha - Vinohrady, kurzy@lepsi-firma.cz