Co vše ovlivňuje vývoj batolete?

„Jak je možné, že nejvzdělanější zvíře v říši přírody, samotný člověk, je vlastně tím nejomezenějším hlupákem, jelikož si ničí vše, co potřebuju ke svému přirozenému životu?"

 

Zadání mého úkolu zní: "Popište hlavní faktory působící v procesu socializace batolete, s důrazem na vztahy v rodině, sociální učení a osvojování norem chování. Použijte minimálně 4 literární zdroje."

Než začnu popisovat faktory působící na socializaci dítěte, rád bych se zamyslel nad tím, že je každá úloha z psychologie ve své podstatě stejná. Stejně důležitá, stejně zajímavá i stejně kreativní. Logicky ale není stejná v zadání a hlavně, není stejná v pohledu na finální řešení. Otázka tedy zní: „Proč nemá finální řešení zadaného úkolu jen jeden pohled, jen jeden společný výsledek, jen jedno společné řešení, tedy jen jednu konečnou verzi ani u samotných odborníků s letitými zkušenostmi? Jak je možné, že humanitní vědy nemají jasné a hlavně jednotné výsledky?“ Jiddu Krishnamurti řekl: „Většina lidí vůbec neví, jak na lidskou bytost pohlížet, jak jí naslouchat. A tak se neumíme dívat ani na krásu řeky a nejsme schopni vidět vítr v korunách stromů“ (Krishnamurti, 1997, str. 19)

Jak tedy mohu správně citovat odbornou literaturu a plnit zadaný úkol, když tento fenomén, kdy teoretické výsledky podléhají různým pohledům, a rozdílným teoretickým verzím najde každý člověk u všech humanitních věd? A proč to tak je? Je spíše problém v zadaném úkolu anebo je problém v lidech, kteří zadaný úkol řeší ze svého odborného hlediska? Přeci z logiky věci je jakýkoli problém sám o sobě problémem, a proto jej lidé řeší. A z té samé logiky věci pak není možné, aby finální řešení samotného problému bylo neřešitelné, jelikož by pak nemělo smysl jej vůbec řešit.

Přesto tu je stále stejná otázka: „Jak mám správně splnit svůj úkol, když má finální řešení jakéhokoli problému v humanitních vědách za léta výzkumu stále tolik různých i diametrálně rozdílných pohledů?“

Odpověď je jednoduchá a logická, přestože může být považována za drzou, neetickou, nemorální či v lepším případě za znevažující. Problémy totiž nejdou vyřešit jen kvůli nepochopení samotnými odborníky z oblasti humanitních věd!!! A to je ta drzá pravda, neetická pravda, nemorální pravda i lidská pravda, která byť nerada, znevažuje postoje těchto odborníků. A proč se tato myšlenka dá spolehlivě nazvat pravdivou? Přece všechny výsledky humanitních věd jsou opřeny jen o dosud nevyvrácené hypotézy, rozmanité teorie, zkreslené statistiky či neopodstatněné předpoklady. Sám uznávaný metodolog Ján Ferjenčík potvrzuje tuto skutečnost, když ve své knize píše: „Vědu si člověk vytvořil jako svou okrasu: bývá stejně krásná a nefunkční jako paví pera“ (Ferjenčík, 2000, str. 8) Je až neuvěřitelné, že i člověk, od kterého se musíme učit, má odvahu veřejně definovat vědu jako NEFUNKČNÍ.

Naopak výsledky z oblasti exaktních věd jsou opřené o prokazatelné výzkumy, funkční logiku a nevyvratitelná fakta. Samozřejmě i zde se stále objevují teoretické předpoklady, nad kterými tito vědci stále bádají a které ještě nejsou 100% ověřeny. Přesto problémy exaktních věd jdou vyřešit právě díky samotným odborníkům z oblasti těchto věd!!! V tomto případě se už nejedná o drzou či jinak nazvanou pravdu, ale jen o obyčejnou "exaktní" pravdu, která je funkční, na které se dá cokoli spolehlivě postavit a ještě dále rozvinout.

V čem je tedy ten pomyslný zakopaný pes? Proč jsou jedni vědci zcela neúspěšní a druzí naopak zcela úspěšní? Zakopaný pes je totiž už v samotném principu zadání úkolu a zákonitě i v jeho následném řešení.

Každý přírodní zákon, je detailem v celkovém přírodním koloběhu, který se dá samostatně zkoumat i díky pochopení dalších přírodních zákonů. Proto se mohou přírodovědci klidně bavit řešením jakéhokoli detailu z celkového koloběhu přírody a jejich konečné výsledky jsou vždy funkční.

Naopak chceme-li hledat faktory ovlivňující socializaci dítěte, je třeba si uvědomit, že žádný civilizační zákon není detailem funkčního celku, ale pouhou „záplatou“ vzniklou z nepochopení dané situace. Proto se nic nedá samostatně uzákonit bez toho, aby to bylo pro všechny lidi stejně vyhovující a tedy i pro všechny stejně spravedlivé i pravdivé. Z tohoto důvodu nemohou humanitní vědci přijít s jednotným řešením jakéhokoli detailu (ekonomie, sociologie, politologie, právo, teologie či psychologie) z celkového koloběhu civilizace, jelikož vždy posuzují jen nefungující detail vytržený z uměle stvořeného schématu současné civilizace založené na zcela nefunkčních civilizačních zákonech, nesmyslných normách a zvrácených eticko-morálních hodnotách. Proto by humanitní vědci neměli uznat nic bez souhlasu všech lidí na planetě, jelikož se vždy jedná o životy všech lidí. A proto jsou všechny výsledky těchto humanitních vědců vždy nefunkční, jen teoretické a vždy k někomu násilné. A proč jsou násilné? „Násilí nejsou jen organizovaná jatka ve jménu boha, národa či demokracie. Násilí je něco mnohem subtilnějšího a hlubšího. Když se nazýváte vědci, Evropany, muslimy či křesťany apod., dopouštíte se násilí. Je vám jasné proč? Protože se vydělujete ze zbytku lidstva. Když se na podkladě víry, znalostí, národnosti či tradice vydělíte, znamená to násilí. Člověk, který se tohle všechno snaží pochopit, nepatří žádné zemi, žádnému náboženství, žádné vědě ani žádnému politickému systému: jde mu jen o pochopení všeho lidského.“ (Krishnamurti, 1997, str. 43) Humanitní vědci a jejich předchůdci po celou éru civilizace provádějí pokusy na lidech. Zkoumají, co všechno vydrží v celkovém pojetí koloběhu civilizace. Proto za tisíce a tisíce let vytvořili „hledači poznání“ jen děsivé utrpení, kruté násilí a brutální války. A to vše se do dnešních dnů děje, ale už pod akademickou hlavičkou vědeckých pracovníků se zaměřením ekonomickým, politologickým, sociologickým, teologickým, právnickým či psychologickým. Ferjenčík tvrdí, že „věda je produktem kvalit lidského druhu v jedné oblasti a zároveň náhradou za jeho křehkost a nemohoucnost v oblastech jiných.“ (Ferjenčík, 2000, str. 8.) Oproti tomu velikán 20. století Krishnamurti tvrdí, že „Člověk s materiálním bohatstvím, ani ten, který má bohaté znalosti a víru, nikdy nepoznají nic jiného než tmu a budou šířit nepokoj a utrpení,“ (Krishnamurti, 1999, str. 52). Je tedy věda produktem kvalit lidského druhu anebo rozsévá nepokoj a utrpení? Maminky nesoucí v náručí své mrtvé dítě po výbuchu nášlapné miny o tom ví jistě své stejně jako maminky, jejichž dítě ovlivněné manipulativní reklamou sestavenou psychologickými odborníky nezvladatelně a neústupně křičí kvůli koupi nové hračky.

Proto jsou v jedné věci oba tyto vědecké směry stejné. Oba směry ve svých výzkumech lidem jen ubližují. Vědci díky své vědě vymyslí atomovou elektrárnu sloužící ku pomoci, ale zároveň i atomovou bombu pro lepší zabíjení lidí. Ovšem atomová elektrárna neslouží lidem, jak by se mohlo zdát, ale jen ekonomům, jelikož se energie stala pod hlavičkou ekonomie jen otrokářem celé civilizace. Na vše pak musí dohlížet právníci, kteří se točí jako korouhev „odkud vane vítr“. Vane-li z ideje otrokářské, feudální, kapitalistické či socialistické, tak podle toho vytváří, upravují i vymáhají své zákony. A tyto společné akademické síly pak rozhodí lidskou mysl i lidský metabolismus, stejně jako „metabolismus“ samotné přírody. Proč o tom vůbec píši? Protože socializaci dítěte i jeho emocionální vývoj ovlivňuje přímo i nepřímo toto všechno!!!! Mysl dětí je totiž produktem celé společnosti!

V cestě za pochopením faktorů ovlivňujících socializaci dítěte si položme otázku, je vůbec nějaká věda schopna lidem, tedy celé civilizaci, pomoci? Není! Žádná věda sama o sobě nic nevyřeší. Pouze všechny vědy ve své vzájemné spolupráci a provázanosti se společným cílem mají šanci zvrátit šílený běh lidské civilizace a utrpení všech dětí při jejich postupné socializaci. Jelikož studuji psychologii, proto vím, že by i psychologie mohla být vědou na úrovni prokazatelnosti a nevyvratitelnosti, stejně jako vědy exaktní a konečně by mohla zaujmout své pozitivní místo v celkovém pojetí civilizace a mohla by být i nápomocna k zásadním změnám celého společenského systému zhoubně ovlivňujícího emocionální rozvoj dětí po celém světě. Tedy toho systému, který je zatím jen devastující a ve všech oblastech globálně kolabující.

Položme si další otázku, směřující k pochopení malých dětí: „Jak je možné, že nejvzdělanější zvíře v říši přírody, samotný člověk, je vlastně tím nejomezenějším hlupákem, jelikož si ničí vše, co potřebuju ke svému přirozenému životu?“ Krishnamurti říká: „Když se díváte na strom a říkáte „tohle je dub,“ nebo „to je palma“ - je vám jasné, že pojmenování a botanické vědění podmínilo vaši mysl natolik, že se to slovo staví mezi vás a skutečné vidění stromu. Přesto pravý kontakt se stromem vyžaduje položit na něj i ruce – ale to slovy nelze“ (Krishnamurti, 1999, str. 20). Jeho odpověď je zcela jednoduchá a naprosto logická. Lidé jednají a reagují podle toho, jakými uměle vytvořenými zákony, nemorálními morálkami, neetickými etikami a nesmyslnými normami jsou ovlivněni. A protože dané ovlivnění nikdy plně neodpovídá konkrétní reálné situaci, naše uměle naučené reakce jsou většinou k dané situaci nepřiměřené. Jinak řečeno, do úst si můžeme vzít pojem samotných psychologů a můžeme směle tvrdit, že se všichni lidé chovají působením civilizace zcela schizofrenně, bohužel už od malých socializovaných dětí počínaje.

Abychom více pochopili faktory ovlivňující vývoj malých dětí, naše mysl se musí přenést ještě dále. Nebudu se nyní zabývat tím, jak se dají spolehlivě řešit zatím nevyřešené problémy jakékoli humanitní vědy, ale zaměřím se na psychologii, kterou studuji a kterou mám moc rád. V psychologii, aby se člověk dostal ke stejnému výsledku, musí projít i stejným poznáním. Stejně jako jde matematik za poznáním veškerých tajů matematiky stále stejnou metodou od pochopení čísel, matematických znamének, přes sčítání, násobení až k samotnému matematickému vrcholu, stejným stylem musí projít i samotný psycholog poznáním lidským. Což je ve své podstatě nemožné.

Psycholog by se totiž musel stát miliardářem či milionářem, aby pochopil pocity, strachy a frustraci těch, kteří si hrají na neohrožené a nebojácné. Stejně tak by musel o vše rychle přijít a stát se jen zaměstnancem, za kterého zaměstnavatel neplatí ani sociální či zdravotní pojištění. A poté by se musel stát i bezdomovcem, aby byl obohacen o cenné praktické lidské poznání. A ve všech těchto případech by se měl snažit vychovávat malé dítě a pozorovat vliv své vlastní psychiky na socializaci svého dítěte.

Psycholog by pak měl být souzen a na vlastní kůži poznat, jak ubližuje odborný psychologický posudek soudního znalce, který jej poslal na pár let do vězení jen proto, že měl v daných situacích jiný názor na výchovu dítěte než on sám. Bez těchto a dalších a dalších drastických životních změn, bez dlouhodobého studia filosofických, náboženských, odborných i historických textů, je opravdu velmi obtížné dojít k absolutnímu poznání samotné lidskosti. Tedy k absolutnímu pochopení sama sebe, absolutnímu pochopení druhých, absolutnímu pochopení druhého pohlaví, absolutnímu pochopení samotných dětí, stejně jako k absolutnímu pochopení uměle vytvořeného celku, který se nazývá civilizace, stejně jako k pochopení životně nejdůležitějšího celku, který se nazývá koloběh přírody. A protože psychologové zcela logicky neprošli tímto poznáním, nikdy se nemohou sjednotit v řešení jakéhokoli psychologického problému. Proto je velmi pravděpodobné, že ani tato práce nebude uznána, přestože jsem zcela přesvědčen, že jsem zadaný úkol zpracoval komplexně.

Než přejdu k definici dalších faktorů, působících v procesu socializace batolete, s důrazem na vztahy v rodině, sociální učení a osvojování norem chován, chci poukázat na metodu čisté logiky, která dokáže psychologické názory sjednotit, aniž by dotyčný psycholog musel projít martýriem drastických životních zkušeností. Chceme-li totiž pochopit jakýkoli detail týkající se života člověka, vždy musíme vycházet z absolutního pochopení celku. Řešitel úkolu se na tak začátku musí zabývat filosofii celku, ve kterém se daný problém vyskytuje. A až v případě, že řešitel správně pochopil celek ve všech souvislostech a toto vše se shoduje s logikou životní skutečnosti lidského druhu - sběrače potravy nepodléhajícího jakékoli civilizační ideologii, tehdy má každý řešitel prostor konkrétní detail pochopit a správně i zadanou úlohu vyřešit. Proto si musíme uvědomit význam slova celek.

Celek je celek

A ten je vždy stejný, což je nevyvratitelný fakt, kterému bohužel komplexně rozumí pouze ten, kdo se celkem zabývá!!! Ale hloubka pohledu či pochopení celku je u každého řešitele či člověka jiná. A tento stav se dá nazvat úrovní poznání. Jinak se dívá na celek bohatý, jinak chudý, jinak akademik, jinak ekonom, jinak ekolog, jinak politik, jinak volič, jinak bezdomovec, jinak každá žena a jinak každý muž… Přestože se jedná o jeden a ten samý globální celek.

Celek funkčního koloběhu přírody
či nefunkčního koloběhu civilizace je vždy stejný.
Stejně tak jako jakýkoli jiný celek i detail.

Celek a detail

Největším celkem je samotný vesmír, který není pro pochopení detailu samotného člověka nijak zvlášť důležitý. Stejně jako člověk je celek, ale v porovnání s koloběhem přírody a koloběhem civilizace je rovněž detailem, který je však bez pochopení těchto dvou celků zcela nepochopitelný. „Je však nutné míti na zřeteli, že běží právě o celek, a ne pouze o nějakou jeho část, protože menší je obsaženo ve větším, a naopak to neplatí.“ (Krishnamurti, 1997, str. 10)

Proto se může zdát, že správnost řešení zadaného úkolu ohledně socializace dětí je ve své podstatě v nedohlednu, jelikož funkční koloběh přírody je zcela logický a tedy i pochopitelný, oproti čemu je koloběh civilizace zcela nelogický, jelikož funguje na nefunkčních uměle vytvořených principech. Přesto se úkol vyřešit dá!

Dokázat správně popsat zadaný úkol je možné, ale jen při absolutním pochopení všech nuancí těchto celků. Pak jsou tato řešení vždy lehce doložitelná, jelikož je vysvětlení polopatické, logické, smysluplné a „selským rozumem“ lehce pochopitelné, nevyvratitelné a tedy i pravdivé. Přesto jej mohou napadat ti, kteří bazírují na nelogické tradici nefunkčních civilizačních norem či mnohdy zvrácených akademických dogmat, čímž pouze potvrdí, že se sami zabývají pouze detaily, které nikdy celek nevyřeší…

Filosofie je ve své podstatě hledání řešení!!!

Kde se najde správné řešení daného úkolu, tam vždy filosofie zanikne, jelikož přechází v samotnou realitu. Proto, kdo absolutně pochopil dva klíčové celky (přírodu a civilizaci), pak logicky musí správně vyřešit i zadaný úkol. Takový člověk už nemá o čem filosofovat, jelikož jen obyčejně popisuje svou životní realitu.

Abychom ovšem pochopili faktory ovlivňující socializaci dítěte, je třeba si uvědomit, že lidský mozek smysluplně vnímá jen to, co sám dotyčný člověk ve svém životě fakticky zažil, zažívá, žije - tedy poznal nebo se naučil a to co se naučil, si ověřil, že to funguje. Ale lidský mozek už nechápe ani chápat nemůže to, co sám ještě nepoznal, nezažil ani se nenaučil. Proto je řešení každého řešitele postavené jen na obyčejném popisu toho, co zažil, zná a žije. Naopak lidé, kteří nenabyli praktického poznání daného tématu na základě životní situace anebo jej nabyli jen z části, pak tyto dokonalé, funkční i logické argumenty mohou vnímat pouze jako filosofické zamyšlení z oblasti fantazie, utopie či umělecké tvorby. Absolutní poznání jde nad rámec jakéhokoli povrchního poznání každého jedince, a proto jejich rozum těmto jasným důkazům nechce věřit. Však lidé, kteří daným tématem dennodenně žijí, tyto argumenty vnímají jako funkční, dokonalé i logické, jelikož se jedná o jejich stejnou či podobnou životní realitu. Proto myšlenky Buddhy, Sokrata, Ježíše, Krishnamurtiho či Voltaira a dalších významných myslitelů byly fakticky stejné, přestože používali jiné názvosloví.

Ať nazveme lež nepravdou či necelou pravdou,
jsou to stále jen obyčejné lži,
stejně tak jako teorie či hypotézy,
které se v dané době vydávají za pravdu.
Však logika je a vždy bude neúprosná.

V této souvislosti bych rád zmínil jednoduchou a polopatickou „metodu magnetu“, která nepřímo vysvětluje zadání mého úkolu a kterou by pochopili i žáci základní školy (kteří se učí fyziku). Tato metoda jasně dokladuje nedokonalost, nelogičnost a nefunkčnost či dokonalost, logičnost i funkčnost řešení daného úkolu.

Přírodní zákony jsou dokonalé, logické i funkční.
Zákony civilizace jsou nedokonalé, nelogické a nefunkční,
přestože samotný novorozenec je dokonalý.

Jak z fyziky, tak i z filosofie je známo, že se protiklady přitahují. A to je další logický argument, o který se můžeme při hledání řešení úkolu klidně opřít. Když si pak zvolíme za muže znaménko (+) a za ženu znaménko (–), logicky se nám vybaví, že se muži s ženami přitahují, lépe řečeno, z logiky věci se přitahovat musí. A když si uvědomíme funkční přírodní celek, ve kterém se muži i ženy zrodili, logicky nám pak vyplývá, že jedině muž může dostat znaménko (+), ovšem ne muž zženštilý! A ze stejné logiky vyplývá, jedině žena může dostat znaménko (–), ovšem ne žena mužatka. V přirozeném zachování jejich polarit je pak nemožné vztah mezi Mužem a Ženou jakkoli roztrhnout. Magnety při sobě pevně drží. Jenže tento přirozený stav (magnetického plusu a mínusu) ve své podstatě už neexistuje, jelikož bylo přirozené lidské chování nahrazeno nesmyslnou morálkou, neetickou etikou, nelogickými pravidly a zvrácenými zákony. Na tuto skutečnost už dávno přišli naši předci, jejichž myšlenky byly v moderním pojetí jen jinak pojmenovány. Např. biblická myšlenka: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům.“ (Matouš 6:24), se dá v psychologickém názvosloví chápat jako schizofrenie. A jelikož v tomto psychickém rozpoložení žije nevědomky drtivá většina populace, jedná se o jeden z mnoha faktorů, který velmi negativně ovlivňuje socializaci dítěte.

Schizofrenie, rozštěpení mysli

Z logiky věci funkčního magnetu je zcela jasné, že magnet svou polarizaci nemění. Kdyby magnet svou polarizaci měnil a navíc v neurčitém čase i v neurčité síle, byl by ve své podstatě naprosto nefunkční. Magnetická střelka by jednou ukazovala sever na severu a po neurčitém čase by sever ukazovala směrem k jihu. Takový kompas by byl uprostřed pralesa na vyhození. Jak to souvisí se socializací dětí? Pokud muž nepochopí oba výše zmíněné klíčové celky, jeho mysl se v neurčitém čase a v neurčité síle přepolarizuje na část mysli ženy. Stejně tak žena, která nepochopí podstatu obou celků, svou mysl v neurčitém čase a síle přepolarizuje na část mysli mužské. Oba dva pak nepravidelně mění své přirozené póly, čímž dochází k rozštěpení jejich mysli. Tento stav klidně můžeme nazvat schizofrenií. Ve své podstatě se jedná o rozštěpení mysli člověka, ve kterém se pak nelogicky a nepravidelně střídají oba póly – mužský i ženský. Proto se dá říci, že každý lidský jedinec logicky sedí na dvou židlích, poslouchá dva pány, což samo o sobě vytváří komplikované psychické problémy. A tito jedinci pak na základě nelogických a neadekvátních pravidel vychovávají malé dokonalé dítě, čímž zahájí jeho schizofrenní socializaci vedoucí k následnému rozštěpení osobnosti.

Zpět k myšlence magnetu. Když vezmeme dva magnety se stejnou polaritou, budou se tyto magnety silně odpuzovat. Naopak dva magnety rozdílné polarity se spojí natrvalo. A to samé platí v mezilidských vztazích. Na jedné straně se lidé ženou do svazku manželského a na straně druhé se rozvádí. Na jedné straně si říkají, jak se milují a na straně druhé, se nenávidí. I když se lidem podaří přežít ve společné domácnosti i celý život, tak se po celý život mohli přitahovat, stejně jako odpuzovat. Jen každý to společné soužití mohl vnímat úplně jinak. Sečteno a potrženo.

Kdyby muž pochopil svou roli ve všech přirozených i civilizačních aspektech a kdyby totéž pochopila žena sama u sebe, ve své podstatě by se tak muž stal pro ženy jen ohleduplným pomocníkem a ochráncem. A žena by své dítě přirozeně neopustila, dokud by neměla jistotu, že se o sebe už postará. Což je v současné, ale i historicky nastavené civilizaci, zcela nereálné. Proto nepochopení své vlastní životní role obrovsky ovlivňuje patologickou socializaci dítěte a jeho budoucí životní způsoby chování.

Přirozená hierarchie

Dalším faktorem působícím na malé děti je potlačená přirozená hierarchie, která není v současné době příliš chápána ani veřejně interpretována. Muži mají díky evoluci svá vnitřní pravidla nastavená na řešení celku a vnímání detailu. Ženy mají díky evoluci svá vnitřní pravidla nastavená na řešení detailu a vnímání celku. Muž je „zodpovědný“ za všechny členy v jeho „tlupě“, ale vnímá i detail, se kterým by mohl pomoci. Žena je „zodpovědná“ za své dítě, ale vnímá i celek, ve kterém by si mohly ženy navzájem rovněž pomoci. Muži mají postavenou hierarchii na fyzické síle a umu, tedy na dokazování jeden druhému, kdo si zaslouží přirozené „velení“. Ženy mají hierarchii postavenou na poslušnosti jedna k druhé, což znamená, že je dcera odevzdaná matce a matka zase své matce. Jejich hierarchie je postavená na přirozené poslušnosti mladší ke starší. Muži mají přirozeně dáno nepatrné procento pomyslné vlády, jinak všem zanechávají svobodu. Ženy nemají žádné procento pomyslné vlády a také všem zanechávají svobodu. Proto má být každá žena přirozeně odevzdána muži, přesto o svém oplodnění jednoznačně rozhoduje ona sama. Žena z hlediska přirozenosti nemůže muži nic nařídit, stejně jako muž ženě může nařizovat jen tehdy, je-li „jeho tlupa“ sběračů potravy v ohrožení.

Nechci se rozepisovat o nejrůznějších aspektech lidské přirozené hierarchie, jelikož věřím, že i tato část postačí k tomu, abychom si mohli nedodržování přirozené hierarchie přidat k faktorům, které velmi negativně ovlivňují socializaci malého dítěte.

Je důležité si uvědomit, že přirozená agresivita muže vychází z agrese obranné, proto muž s maximální plusovou polarizací nikdy tuto agresivitu nepoužívá k agresi útočné. Pokud naopak žena opustí svou maximální polarizaci mínusovou, osvojuje si mužské způsoby chování, ovšem agresivitu nepoužívá k obraně, ale k cílenému útoku proti samotnému muži. V průběhu staletí byla ženská agrese vesměs duševního charakteru, ovšem díky současné ideologii i psychologii se už nejedná jen o agresivitu duševní, ale běžná už začíná být i agrese fyzická, přestože ženská přirozenost žádnou agresivitu nezná. A v tom všem vyrůstá malé dítě, které má pochopit život dospělých, přestože dospělí nechápou sami sebe.

Na základě poznatků o přirozeném či nepřirozeném chování mužů a žen bych mohl sepsat rozsáhlou knihu a stejně bych nevysvětlil vše, co znám a co žiji. Přesto musím splnit i formální část tohoto úkolu, abych nepůsobil dojmem, že nechci zpracovat úkol podle daných kritérií. Při absolutním pochopení funkčnosti koloběhu přírody jako celku, při absolutním pochopení funkčnosti přirozeného lidského jednotlivce nezávisle na rodu, stejně jako při absolutním pochopení nefunkčního celku, stejně jako nefunkčního civilizovaného lidského jednotlivce je člověk schopen do důsledku pochopit veškeré aspekty výchovy a socializace malého dítěte. Takový člověk chápe i slova ve svých hlubokých významech, na což poukazoval i Voltaire svým citátem: „Chceš-li se mnou diskutovat, přesně vysvětli pojmy.

Jak mám tedy popsat faktory ovlivňující socializace batolete, když se jedná o zatím nepochopený soubor přirozených a civilizačních činností a pravidel, které musí pracovat ve vzájemné harmonii. Jak mám tedy popsat faktory ovlivňující socializace batolete, když je mu touto socializací cíleně ubližováno? Jak mám dát důraz na rodinu, když je rodina pro každé dokonalé batole jen válečným prostředím a tedy i špatným příkladem, jak se má chovat muž a jak se má chovat žena? Jak mám popsat osvojování norem těchto dokonalých batolat, když hlavně my dospělí žádné smysluplné normy ve své podstatě nemáme a ty, co dodržujeme, jsou díky nepochopení klíčových celků zcela zvrácené a pro láskyplnou výchovu dětí absolutně nesmyslné. Jak máme učit malé děti, když bychom se měli učit spíše my od nich? Jelikož jedinou normou, která je smysluplná a funkční, je poslušnost k samotným zákonům lásky: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemství a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.“ (1. Korintským 13:1 - 13:13)

Abych mohl pomýšlet na úspěšné splnění tohoto úkolu, je třeba začít citovat odborníky a jejich pohled na samotnou socializaci. „Socializace je proces, při němž si jedinci osvojují pravidla chování, soubor názorů, hodnot a postojů s cílem stát se plnohodnotnými členy společnosti.“ (Hewstone, Stroebe, 2006, str. 79) Už při této definici bych si mohl klást otázku, zdali kojenec cílevědomě kráčí za cílem stát se plnohodnotným členem společnosti a zdali jsou ony postoje a hodnoty v souladu s podstatou pochopení přirozeného lidského života, nevědomého lidského života či láskyplného lidského života. Podle Atkinsonové je socializace: „formování charakteristik a chování jedince na základě přirozeného nácviku v sociálním prostředí“ (Atkinsonová, 2003, 702). I zde bych si mohl klást otázky, zdali celý proces probíhá přirozeně. Je snad školka či škola přirozené prostředí? Říčan tvrdí, že je socializace: „příprava na plnění úloh a rolí, které nás čekají jako rodiče, pracovníky, občany. Je to vrůstání do společnosti, ve které máme žít. Společnost, tj. Rodina, škola atd. Nás přitom více či méně plánovitě a záměrně vede“ (Říčan, 2004, str. 30) Podle Langmeiera a Krejčířové je socializace proces, který v sobě zahrnuje tři vývojové aspekty, vývoj sociální reaktivity, vývoj sociálních kontrol a osvojení sociálních rolí (Langmeier, Krejčířová, 2009, str. 93).

Jelikož jsme se měli zaměřit na faktory ovlivňující socializaci s důrazem na vztahy v rodině, jistě by se hodila i stručná definice rodiny. Např. podle Kramera: „Rodina je skupina lidí se společnou historií, současnou realitou a budoucím očekáváním vzájemně propojených transakčních vztahů…“ (Baštecká, 2009, str. 318). Podle Matějčka je rodina: „společenství, kde se sdílí čas, prostor, úzkost i naděje, kde se soužitím všichni „učí pro život“, kde všichni dávají i přijímají, kde formují svou osobnost a mají možnost zrát k moudrosti a kde podstatnou složkou všeho je vzájemně sdílená a působená radost“ (Baštecká, 2009, str. 319). Je pozoruhodné, že psychologové, snažící se přesně definovat jakékoli psychické stavy a problémy, popisují rodinu skrze „růžové brýle“ a vnímají ji tak, jak v drtivé většině případů nefunguje už tisíce let. Ač jsem ateista, velice rád studuji bibli, kde nalézám zajímavé podněty nejen o pojetí rodiny: „Někdo mu řekl, hle, tvá matka i tví bratři stojí venku a chtějí s tebou mluvit. On však odpověděl tomu, kdo to řekl: „Kdo je má matka a kdo jsou mí bratři?“ Ukázal na své učedníky a řekl: „Hle, moje matka a moji bratři. Neboť kdo činí vůli mého otce, to je můj bratr, má sestra i matka.“ (Matouš 12:47-50) Už jen z tohoto citátu je zřejmé, že ani před mnoha staletími nebyla rodina prostředím, kde by se děti cítily tak, jak to popisuje Matějček.

Podle psychologů je jedním z hlavních faktorů socializace dítěte matka a její vztah k dítěti. Margareta Mahlerová zkoumala interakci dětí a jejich matek v domácím prostředí od narození až do 3-4 let. „Psychické „já“ dítěte se podle Mahlerové postupně rodí právě v rámci těchto interakcí, vývoj sebepojetí dítěte je závislý na utváření jeho vztahu s matkou a prochází řadou dílčích stádií“ (Langmeier, Krejčířová, 2009, str. 63) Důležitý je i neustálý kontakt matky s dítětem v období vývoje, což současné matky (např. manažerky) velice často porušují. „Nucená separace (i jen několikadenní může v tomto období vést ke stagnaci nebo dokonce i k regresi ve vývoji dítěte.“ (Langmeier, Krejčířová, 2009, str. 64) Mezi 16. - 25. měsícem dochází podle Mahlerové ve vztahu k matce ke zřetelné ambivalenci - „na jedné straně se dítě intenzivně dožaduje její trvalé přítomnosti, na druhé straně však vůči ní vyjadřuje otevřeně negativní a hostilní pocity (bije ji, vzdoruje ji apod.)“ (Langmeier, Krejčířová, 2009, str. 64) Příhoda vnímal tento stav podobně: „K zlostnému chování se druží od poloviny druhého roku jiný instinkt, bojovnost. Batole tluče matku nebo chůvu, bije se do prsou, kouše sebe nebo ty, kteří mu brání v činnosti, a hází předměty ve směru objektu, proti kterému se vzpouzí.“ (Říčan, 2004, str. 106)

Přestože Mahlerová i Příhoda popisují tento stav jako normální vývoj dítěte, důvody tohoto chování dětí jsou našimi předky popsány už řadu staletí: „Zasely vítr, sklidily bouři.“ (Ozeáš 8:7), „Kdo rozsévá bezpráví, sklidí ničemnost“ (Přísloví 21:4). Důvodem hostilního chování tedy zcela zjevně není jakási fáze vývoje, ale způsob chování matek vůči vlastním dětem, které je v drtivé většině případů zcela neadekvátní vůči tomu, co dítě skutečně potřebuje. Proto sama matka, její mnohdy dominantní postoj vůči partnerovi a vlastním dětem je velmi negativním faktorem ovlivňujícím socializaci dětí.

Co ještě podle odborníků ovlivňuje socializaci a sociální role? Je to náš zcela nesmyslný přístup k životu a tudíž i k dětem „Kolem tří až čtyř let se již také výrazně projevuje soupeřivost mezi dětmi. Když byly dětem v předškolním věku dány kostky s instrukcí, aby postavily něco hezčího a většího, než jejich společníci, vykazovaly lepší výkony, než když pracovaly samy.“ (Langmeier, Krejčířová, 2009, str. 99) Tento pokus je názorným dokladem toho, jak mohou psychologové zcela nevědomky zavádět celou populaci ke špatným závěrům. Copak by děti soupeřily o to, kdo má lepší či větší stavbu kdybychom je k tomu nevedli našim neustálým hodnocením, pochvalami, kritikou či srovnáváním s druhými? My, naše ješitnost, naše soutěživost a honba za úspěchem jsou faktory, které velmi silně ovlivňují malé děti.

Jelikož se jedná pouze o dílčí úkol, který nezahrnuje celistvost láskyplného lidského života, snažil jsem se alespoň stručně nastínit, že je socializace dítěte velmi komplikovaný a složitý proces, jenž je plně pochopitelný pouze pro člověka, který pochopil klíčové celky, jakými jsou civilizace a příroda. A tyto celky jdou propojit pouze v případě, kdy člověk plně pochopil svou přirozenost (determinovanou evolucí) a principy lásky, které začal dennodenně fakticky žít, čímž docílil praktického poznání jak harmonizovat oba celky.

Milan Studnička

Použitá literatura

Krishnamurt, J. Krišnamurtiho čítanka. Olomouc: Votobia, 1999
Krishnamurti, J.Volnost, která neví. Praha: Aquamarin, 1997
Bible, Praha: Česká biblická společnost, 1995
Ferjenčík, Úvod do metodologie psychologického výzkumu. Praha: Portál, 2000
Langmeier, J. Krejčířová, D. Vývojová psychologie. Praha: Grada, 2009
Hewstone, M., Stroebe, W. Sociální psychologie. Praha: Portál, 2006
Říčan, P. Cesta životem. Praha: Portál, 2004
Baštecká, B. Psychologická encyklopedie - Aplikovaná psychologie. Praha: Portál, 2009
Atkinsonová, R. Psychologie, Praha: Portál, 2003

 

Lepší firma s.r.o.

Vinohradská 2029/124, 130 00 Praha - Vinohrady, kurzy@lepsi-firma.cz